Každý správný vlastenec dnes fandí v hokeji Rusům

Sport je politika vedená jinými prostředky. Dnes to platí více než kdy jindy. Kdo dnes nefandí Rusům, není Čech, hop. hop! 

Švagr je vlastenec.

Vždy byl vlastenec.

„USA a NATO chtějí zničit Rusko, protože jedině Rusko je baštou demokracie a svobody. Kam se v Evropě podíváš, tam je americká základna.

A v Pobaltí?

Tam narazíš na amerického vojáka v civilu na každém kroku!

Proto se musí Rusko bránit!“ vysvětloval mi pokaždé, když jsme se potkali.

Nedávno se vrátil z Donbasu.

Byl tam na dovolené.

Asi půl roku.

„Co se ti stalo?“ zeptal jsem ho, když se u nás zase objevil, a ukázal na jeho zafačovanou ruku.

Usmál se.

„To nic není! To je jenom čistý průstřel. Kulka proletěla svalovinou, nic víc,“ nedělal si z toho těžkou hlavu.

Nechápal jsem.

„Čistý průstřel? Kulka ti proletěla svalovinou? Byl jsi snad na nějakém honu a někdo tě omylem postřelil? Na honu se přece takové věci stávají. Jenže hony jsou na podzim. Aspoň u nás,“ divil jsem se tomu.

„Ano, na honu se mi to stalo,“ přikývl švagr, ale pak se opravil, „vlastně to nebylo na honu. Navštívil jsem jednu vesnici a šel se trochu projít do polí. Všichni mi to doporučovali.

,Jdi se tam projít do polí, je tam nádherná rovina!’

A opravdu tam byla nádherná rovina, to bys ani nevěřil.

A tu najednou vidím na polní cestě ležet kalašnikov.

,To bude jistě jenom hračka! Nějaký kluk ji tady ztratil, když si hrál s kamarády na vojáky, na  ukrajinské fašisty a na ruské osvoboditele. Vezmu ji do vesnice, snad se k té ztracené hračce někdo přihlásí,’ řekl jsem si.

Vzal jsem kalašnikov ze země a on vystřelil.

Představ si, že byl skutečný.

Prostě neopatrná manipulace se zbraní.

Běžný případ.“

„Taková neopatrnost!

Vždyť se ti mohlo stát i něco mnohem horšího!

Buď rád, že je to jenom čistý průstřel, i když ti to určitě zkazilo dovolenou,“ napomenul jsem švagra a dolil mu vodku, samohonku,  vlastní výroby, „tak, co povedla se?“

„Není špatná, ještě mi nalej,“ řekl švagr a začal mluvit o tom, že anexe Krymu nebyla porušením mezinárodního práva, nýbrž vyjádřením svobodné vůle krymského lidu a že protiruské sankce jsou pěkné svinstvo, a že on je zásadně proti tomu, argumentuje, „víš, kolik lidí zabili Američani?

To si nedokážeš ani představit!“

Protože je vlastenec, nabídl jsem mu, že můžeme dnešní čtvrtfinále mistrovství našeho pozemského světa, naší planety v hokeji proti Rusku sledovat společně.

Švagr nabídku přijal.

„Tak co ruka?“ zeptal jsem se ho, když jsme se napili vodky.

„Už je skoro v pořádku. Ještě týden a vrátím se zpátky na dovolenou,“ odpověděl švagr.

„No jo, to se někdo má, takhle si pořád dovolenkovat,“ prohodil jsem a dodal, „dnes zatlučeme ty Rusáky do země. Určitě budou hrát jako prasata, nic jiného ani neumějí.“

Vypili jsme další vodku, zápas začal.

„Bijte je ty svině!“ řval jsem na celý barák.

Švagr mlčel, i když toho vypil víc než já.

Naši Rusy tlačili tak, že to nečekal ani ten největší optimista.

Nastěhovali jsme se do jejich obranného pásma, jako se nastěhovali oni k nám v šedesátém osmém.

„Vy nám tanky, my vám góly!“ křičel jsem, protože gól visel ve vzduchu.

Ale pak kdosi udělal hrubou chybu na modré, nechal si vypíchnout touš a Rusové nám vstřelili, ze zcela ojedinělého útoku, gól.

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, ale švagr, který celou dobu mlčel, křičel radostí bez sebe: „Góool!“

„Co řveš!? To nebyli naši!“ vztekle jsem se na něj obořil.

Švagr přestal řvát, po jeho tváři však tekly slzy radosti ve chvíli, kdy se celý národ ponořil do toho nejhlubšího smutku.

„Byli to naši,“ řekl švagr už klidně.

„Nebyli to naši. Byli to Rusáci. Dali nám gól. Ujali se vedení. To se nemělo stát,“ upozornil jsem švagra na jeho omyl.

Švagr však dojatě pravil: „Byli to naši. Protože oni jsou taky naši. Respektive my jsme jejich. Oni na nás myslí dnem i nocí, mají nás za sebe samotné.

Říkám oni, ale myslím tím samozřejmě my.

Oni, ti co ve skutečnosti nejsou naši, to jsou fašisti, rozumíš?

Proto se raduji, protože jsme dali gól.“

„Chceš říct, že fandíš Rusákům?“ hleděl jsem ohromeně na švagra.

„Nefandím Rusákům, ale fandím nám.

Chápeš?

Nám!“ vysvětloval mi švagr.

„Ale oni, to přece nejsme my!“ oponoval jsem mu.

„Všudypřítomná protiruská propaganda ti vymyla mozek. Ale věř mi, že je to tak, jak to říkám. Když dnes vyhrají Rusové, tak to bude i naše výhra a především naše výhra. A když Rusy porazíme, tak to nebude naše vítězství, ale naše prohra, protože jsme porazili sami sebe, to nejlepší, čím jsme tvořeni,“ snažil se mě přesvědčit švagr.

Chytil jsem se za spánky, a chvíli přemýšlel o tom, co švagr řekl, když se mezitím naši, respektive ti, které jsem ještě před malou chvíli považoval za naše, marně snažili o vyrovnání.

Pak jsem řekl: „Chceš říct, že kdybychom vyhráli, myslím tím nás, totiž naše, tak bys při naší hymně pískal a řval: ,Rosija! Rosija!’?“

„Ano,“ přikývl klidně švagr a pokračoval, „pískla bych, protože by to byla zrada. Zradili bychom ty, co nás tak milují, co nás milují víc než sebe.

K čemu by nám byla taková výhra?

Jen k tomu, abychom si dokázali, že patříme na Západ?

To je přece hnusné, uvaž sám!

Kvůli něčemu tak pofidernímu připravit své přátele o radost z vítězství!

Ale my ve skutečnosti můžeme vyhrát, jen když vyhrají Rusové.

Z naší výhry nad Ruskem se ve skutečnosti může radovat jen pražská kavárna, které nejde o nic jiného než jen o likvidaci našeho národa germánským, respektive anglosaským živlem, protože to není nic jiného než jen svoloč, která nenávidí všechno slovanské.

Majdanu se klidně můžeme dočkat brzy už i u nás, stačí když dnes vyhrajeme a duševně nemajetní debílci naspagátcích od Sorose vytáhnou do ulic.

Chceme-li však přežít, chceme-li zůstat tím, co jsme, musíme dnes prohrát.

Ale jakápak prohra, když vyhrají naši?

Musíš se na to dívat dialekticky, to je vše.“

„Dialekticky. Musím se na to dívat dialekticky. Máš pravdu. Oni nás milují, a my je chceme porazit, přičemž oni jsou víc my, než jsme my my samotní,“ pochopil jsem konečně, co mi švagr vysvětluje a začal hulákat na celé kolo, „šajbu! Šajbu! Šajbu!“

„Šajbu! Šajbu!“ křičel i švára.

Je vlastenec, a já už taky.

Šajbu!