Každý, kdo se nechal očkovat proti covidu, je podle Karla Havlíčka Borovského otrok!

„Zanedbávati práva, nehlásit se, kde se bezpráví děje, mlčenlivě snášeti každou libovůli: to není důstojné pro řádného občana, jenž není otrok,“ varuje nás Karel Havlíček Borovský iDnes!

            Havlíček, zvaný, Borovský měl, jak známo, tuberu. Jezdil kvůli tomu i do hor, na čerstvý vzduch. Ale to, jak známo, moc nepomáhá.

            Čekal jsem proto, že každou chvíli musí natáhnout bačkory a my budeme mít konečně mučedníka, který na sebe vezme naše odporné hříchy, který z nás, rozených zbabělců, udělá konečně hrdiny.

            Ale ono furt nic!

Havlíček pořád žil, už mu táhlo na pětatřicet. A nejenže pořád žil jak Verne, tuhle jsem ho dokonce zahlédl, jak vychází z hospody s pořádně mastnou hubou!.

            Běžel jsem k němu, abych se jej zeptal, jak může vycházet z hospody, když je občanem druhé kategorie, zda je to jeho projev zákonného odporu proti nynější páté vlně represí, totiž naprosté nerespektování tolitárních opatření Babišova režimu.

            Ale jakmile mne Havlíček zmerčil, rozběhl se k nejbližší drožce, skočil do ní, houknuv něco nesrozumitelně na kočího, načež se drožka tryskem rozjela. Zarazilo mě to, to se ví.

            Šel jsem tedy za Němcovou, abych jí o tom řekl.

            Naštěstí byla doma sama.

            „Viděl jsem Havlíčka vycházet z hospody. Když jsem se ho chtěl zeptat, jak je to možné, skočil do drožky a ujel. Opravdu nevím, co si o tom mám myslet,“ sdělil jsem Němcové a dodal, „ostatně, neměl být už dávno po smrti, s tou jeho tuberou?“

            Němcová si zapnula živůtek a pak řekla: „Vy to nevíte?“

            „Co bych měl vědět?“ zeptal jsem se.

            „Havlíček je plně očkovaný,“ řekla Němcová.

            „Havlíček? Očkovaný? Plně?“ vytřeštil jsem na Němcovou oči.

            „Ano, očkovaný. První dávkou se nechal opíchat ještě v Brixenu, druhou dostal už tady, v Bartolomějské. A za dva týdny má dostat posilující dávku, neboli booster,“ řekla mi Němcová a dodala, „vymlouvá se na tu svoji tuberu, to se ví. Říká, že kdyby ji neměl, tak se jistojistě nenechá očkovat, ale že takto je jeho imunita oslabená a vakcína ho ochrání před těžkým průběhem.

            A víte, co jsem mu na to řekla?

            Řekla jsem nu na to: ,Pletete hrušky s jablky! Tubera je původu bakteriálního, kdežto covid virového, to spolu nijak nesouvisí!‘

            A on mi na to řekl, co měl dělat, když by mu v Brixenu bez covidpasu nedali ani skipas?

            A víte, co jsem mu na to řekla?

            Řekla jsem mu na to: ,Nelžete mi do očí! Skipas by vám stejně dali až po druhé dávce a to už jste byl tady!‘

            Prostě vyměkl, nechal se zotročit.“

            „Můj bože, co teď budeme dělat?“ zoufal jsem si, zdrcen Havlíčkovou zradou.

            „Já už Havlíčka vymazala ze svých přátel,“ řekla Němcová.

            „A pomohlo to?“ zeptal jsem se.

            „Jo, trochu to pomohlo,“ přikývla Němcová.

            „Taky ho vymažu ze svých přátel,“ řekl jsem a klekl před Němcovou, „ale vy babičku nenecháte naočkovat, že ne? Ani Tyrla a Sultána!“

            „Nenechám,“ odpověděla Němcová a zesmutněla, ukazujíc na trnovou korunu visící na věšáku vedle mé umaštěné čepice, „ale co s tímto? Měla jsem ji pro Havlíčka.“

            „Au, ta ale píchá,“ sykl jsem, když jsem vzal trnovou korunu do ruky, abych se přesvědčil, jestli je pravá, jestli to není jen hoax, „tak ji schováme pro Csákovou. To je taky mučednice, jako Havlíček, vůbec nehrají její písničky a ze Zlatého slavíka ji vyřadili, ačkoliv obsadila druhé místo!“

            „Ano, to je dobrý nápad,“ souhlasila Němcová a smutně prohlásila, „manžel přijde za chvíli z roboty a mě hasne u vaření. Už zase nemám peníze na služku.“

            „Uspořádáme pro vás crowfoundingovou kampaň, abyste měla na služku. A když potkám Havlíčka, tak přejdu na druhou stranu chodníku, ani ho nepozdravím. Kdo zradil národ, zradil i boha!“ stačil jsem ještě křiknout, než jsem vylezl z okna a spustil se dolů po hromosvodu, protože starý Němec se už opravdu vracel z roboty a já ho nechtěl přivést do trapných rozpaků, je to přeci jen pořád zákonný manžel Němcové.

            Ale jinak mi z toho bylo na zvracení. Ten, který měl klást zákonný odpor za nás všechny, ho nekladl, nechal se opíchat, vymlouvaje se na nějakou pitomou tuberu, jako by Smetana neměl syfilis, a přece odmítl složit českou hymnu a udělat z Mařenky v Prodané nevěstě transsexuála.

            Kdepak, mě by Bidrmanův koncept nikdy nezlomil, jako Havlíčka, to vím jistě, už teď a to mě ani ještě nezačali lámat!