Katoličtí souvěrci ministra Hermana mají bolševické manýry

Na přímý nátlak katolických klerikálů de facto zakázalo vedení města Valašské Klobouky koncert blackmetalových skupin, které si, na rozdíl od katolíků, na satanisty jen hrají. Není náhodou dnes "Den boje za svobodu"? 

            Naše městečko Valašské Lopuchy nachází se sice v kraji chudém, ale o to bohabojnějším.

Komunistům, ani Satanovi tady u nás jejich koukol nikdy nekvetl. Vždy odtud odtáhli s nepořízenou, schlíplí jak slepice pokropené pořádným slejvákem svěcené vody, jež je de facto plodovou vodou z bříška Panenky Marie, když ta byla, zneužitá chlípným bohem, v jináči, a čekala Ježíška, Pána Našeho a Spasitele.

Úzké uličky kol našeho kostela povýšení svatého kříže jsou každou neděli ucpané katolickými auty tak, že po mši svaté trvá ještě dobře půlhodiny, než se věřící, posilnění svátostným předkrmem, z té zácpy vymotají a vydají se konečně do svých domovů, vzdálených maximálně patnáct minut chůze, aby se pořádně nadlábli, jak se patří a sluší na oběd v boží den.

Ale nikdy není nic tak bohabojné, aby to nemohlo být ještě bohabojněší.

Vzpomeňme jen na slova Pána Našeho, Ježíše Krista: „Prospěje vám, abych odešel na otcovskou dovolenou. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepromluví, nebude sdílet vaše facebookové profily. Odejdu-li na otcovskou dovolenou, pošlu ho vám e-mailem. On přijde a ukáže na videu světu v čem je hřích, spravedlnost a soud.

Hřích je v tom, že ve mne nevěří, spravedlnost v tom, že odcházím na otcovskou dovolenou a už si se mnou nikdy neuděláte selfíčko, soud v tom, že vládce tohoto světa je již zvolen prezidentem!“

Ano, to řekl Náš Pán, Ježíš Kristus, to, že už ho nikdy nespatříme. A proto, aby náš kraj byl ještě bohabojnější, vyrostlo v našem městečku nové nádherné pastorační centrum. Dům je to veliký a přenádherný, dobře za dvacet miliónů, ale možná i za třicet. Finančně se na jeho výstavbě podílelo i město, třebaže jeho vlastníkem je Církev Svatá, a tedy de facto i Náš Pán, Ježíš Kristus.

Ale proč by stavbu pastoračního centra, které vlastní katolická církev, nemohlo spolufinancovat město, když toto centrum slouží k duchovnímu rozvoji nás, bohabojných občanů městečka Valašské Lopuchy?

Pastorační centrum tedy stojí, jeho zdi jsou doslova napité Duchem svatým. Co bylo uvedeno do provozu, zaznamenal náš duchovní život strašlivý progres. Skoro takový jako bychom se při mši svaté nakazili syflem a paralýza nám otevřela brány do nových, dosud nepoznaných božích království!

Nu ovšem, mluvím a básním o našem novém pastoračním centru, o baráku s mnoha okny, jehož vytápění spolkne pěknou sumičku, a na jehož postavení měla eminentní zájem i Jeho Eminence, arcibiskup Graubíř, který v našem městečku začínal, věřte nebo ne, jako řádový kněz, a přitom bych zapomněl na to hlavní.

Totiž zapomněl bych na našeho pana faráře Káju, neboť co je ovčinec bez dobrého pastýře?

Ovčinec bez dobrého pastýře je toliko nevěstinec!

Až dobrý pastýř činí z nevěstince ovčinec s vysokou mléčnou i masnou užitkovostí.

Ano, je to zásluha našeho pana faráře Káji, že nejsme tady u nás babylónské nevěstky v Satanově nevěstinci, ale že jsme ovcemi v Kristově ovčinci.

Srdečnějšího a veselejšího božího sluhu, aby člověk pohledal!

Od rána do večera se ozývá naší farností veselý smích faráře Káji.

Ale není to smích laciný a podbízivý, jako v nějaké televizní estrádě, to si nemyslete!

Je to smích hluboce duchovní, neboť velebící boha a Pána Našeho, Ježíše Krista tím nejlepším možným způsobem, neboť sotva kdo může věřit v to, že království boží je královstvím smutku, že bůh sám sebe bere tak vážně, že by kvůli svému neuctívání mohl vyhladit celé pronárody.

Ne, království boží je královstvím věčného smíchu, jak už to dokázal Chersteton a jak nám to dnes a denně ukazuje náš pan farář Kája, pro jehož velebnost a důstojnost není nic nedůstojné, jde-li o boha a spásu duše.

Nepochybuji o tom, že by se náš pan farář Kája klidně převlékl do šaškovského kostýmu, nasadil červený nos a metal na náměstí kozelce, kdyby tím mohl zachránit byť i jedinou zbloudilou duši, vrátit ji opět do milující náruče Našeho Pána, Ježíše Krista, takový je farář Kája velkoformát.

Domnívám se, že to byl právě tento smích, tato bezprostřední a nijak strojená veselost tohoto svatého muže žijícího poctivě v celibátu, myslícího bez přestání na boha, na jeho království, která vydráždila Ďábla takřka až k nepříčetnosti.

Ďábel nesnáší smích!

Vysmějte se jeho dogmatům a skončíte za trest v božím království.

Vysmějte se mu, jeho vážnosti, jeho upjatosti, a tento padlý archanděl se vám bezpochyby pomstí, zatratí vaši duši, nenechá vás okusit pekelných rozkoší, zavře vás do kláštera a tam vás bude dusit v nekonečných modlitbách, tam vás bude mučit věčnými růženci: „Zdrávas Maria, matko, boží!“

Ano, byl to nejspíše smích našeho pana faráře Káji, jenž se dnes a denně ozýval v pastoračním centru, kvůli němuž se Ďábel rozhodl pomstít se nejen panu faráři, ale i celému našemu, tak bohabojnému kraji.

Opět se nezadržitelně blížil advent. Naše duše se opět dostávaly do onoho stavu posvátného vytržení v očekávání opětovného narození Spasitele, v pořadí již dvou tisící šestnáctého. Pracovníci technických služeb již instalovali tradiční světelnou výzdobu, ačkoliv v Betlémě byla v okamžiku narození Páně nejspíše taková tma, že by si ani Herodes neviděl na špičku svého židovského nosu.

A v tomto čase zaútočil Ďábel na naše duše, neboť se ve městě zničehonic objevily se plakáty oznamující, že se ve Valašských Lopuchách uskuteční adventní koncert blackmetalových kapel!

Všichni víte, přece, co je ten black metal zač!

Není to nic jiného než jen vzývání Satana, jenž se chce skrze kytarové riffy a chroptění zpěváků zmocnit našich duší, svést nás z pravé cesty jediné spásy. Koncert se měl uskutečnit v kulturním domě, v jeho velkém sále, a to i přesto, že město přispělo na výstavbu pastoračního domu s tím, že městu chybí právě nějaký takový prostor, kde by se dala dělat kvalitní kultura.

To už byla od Satana vysloveně drzost.

Lidé, vyplašení strachem o své duše, začali se obracet na pana faráře Káju

„Satan přichází do Valašských Lopuchů! Máme strach o naše duše, bojíme se zatracení. Nedejte, v.d.p.,aby se vlk dostal do ovčince. Aby nás zardousil, odtáhl do svého pelechu!“ lkali nebozí farníci.

Jak byl farář Kája veselá kopa, tak, když šlo o duše nás, jeho oveček, neznal slitování. V mžiku popadl kbelík se svěcenou vodou do jedné ruky, do druhé vzal kropítko a vydal se do města kropit ty pekelné plakáty svěcenou vodou.

Byl jsem v zástupu bohabojných občanů, kteří jej, neustále se přežehnávajíce, na této křížové výpravě doprovázeli. Mohu tedy potvrdit, že jakmile na pekelný plakát dopadly kapky svěcené vody, ozvalo se zasyčení, a plakát se v nesmírných mukách zkroutil, jak se svěcená dezinfekce s chutí zahryzla Satanovi do jeho prašivého kožichu.

Všechny plakáty byly pokropeny, zdálo se, že je vyhráno.

Ale ten hlavní Satanův úder měl teprve přijít.

Už se setmělo, byl večer. Farář Kája pozřel svátostný pokrm a poklekl před krucifixem, aby se mohl modlit.

Modlí se, modlí, když v tom zaslechne hlas.

„Nech toho šaškování, už mi to leze na nervy!“ křikne na něj kdosi odněkud seshora.

Farář Kája sebou samozřejmě trhne, kdo by taky netrhl?

Zvedne hlavu, a vidí, že to na něj mluví Náš Pán, Ježíš Kristus z krucifixu, před nímž klečí.

„Ty mluvíš, Pane?“ vydechne farář Kája údivem.

„Jo, mluvím. Proč jsi pokropil ty plakáty svěcenou vodou?“ oboří se na něj Náš Pán, Ježíš Kristus, z krucifixu.

„Proč? Vylepil je přece Ďábel, aby nás svedl z pravé cesty! Ty skupiny přece nevelebí Tebe, ale Ďábla!“ vykřikne farář Kája.

„Hehehe!“ rozesměje se Náš Pan, Ježíš Kristus, div nespadne z kříže, „vždyť ty taky velebíš Ďábla, sloužíš mu!“

„Já sloužím Tobě, můj pane, věř mi!“ vykřikne farář Kája.

„Já tobě nemám co věřit, ty máš věřit mně, Svému Pánovi,“ odbude ho Náš Pán, Ježíš Kristus, sfoukne si z tváře pramen vlasů a pokračuje, „máš ve mně věřit a máš mi sloužit, ale sloužíš Ďáblu.

Copak jsem neřekl: ,Já jsem dobrý pastýř! Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ale zloděj přichází jen proto, aby kradl. Ten, kdo je zloděj, ten pracuje za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.‘

Řekni sám, přiznej si to, copak nepracuješ za mzdu?

Copak nejsi jen najatý?

Copak nemyslíš jen na sebe?

Bereš mzdu, a tvrdíš, že sloužíš mně.

Chceš snad říct, že jsem Ďábel, že jsem konal znamení jen proto, abych se za božího syna jen vydával, hehehe?“

Náš Pán, Ježíš Kristus se rozesměje tak, až se krucifix otřásá a nakonec se i, jako by sám od sebe, obrátí vzhůru nohama, čímž se Ďábel definitivně prozradí.

Ano, na kříži není přibit Náš Pán, Ježíš Kristus, ale Ďábel, který chce nakukat faráři Kájovi, že není služebník boží jen proto, že bere za svoji službu bohu zaslouženou mzdu, i když by v klidu vystačil s tím, co mu lidé podstrčí při zpovědi.

„Odstup Satane! Tato země není tvoje! Tato země je naše! Ježíš Kristus je Naším Pánem, skrze něho okoušíme boží milost!“ zahřímá farář Kája už opět pevný v duchovních kramflecích, a zvedne křížek, který vždy nosí v kapse u trenýrek.

„Inkvizitor, už zase zvedá svůj kříž, inkvizitor, horší než mor!“ zasyčí s odporem Ďábel.

„Ježíš je můj Pán, ne ty! Můj pán je Ježíš, ten který byl považován za syna Josefa, syna Elího, syna Matatova, syna Leviho, syna Melchiova, syna Janaje, syna Josefova, syna Matatiáše, syna Amosova, syna Nahuma, syna Chesliho, synaNogaha, synaMachatova, syna Matatiáše, syna Šimeiho, syna Josecha, syna Jojadova, syna Jochanana, syna Réšy, synaZerubábela, syna Šealtielova, syna Neriho, syna Melchiho, syna Idova, syna Kosamova, syna Elmadamova, syna Erova, syna Ješuy, syna Eliezerova, syna Jorimova, syna Matatova, syna Leviho, syna Šimeonova, syna Judy, syna Josefova, syna Jonamova, syna Eliakimova, syna Meleova, syna Menamova, syna Mataty, syna Nátanova, syna Davidova, syna Jišajova, syna Obédova, syna Boázova, syna Salmonova, syna Nachšonova, syna Aminadaba, syna Ramova, syna Checrona, syna Peresova, syna Judy, syna Jákobova, syna Izáka, syna Abrahamova, syna Teracha, syna Náchorova, syna Seruga, syna Reúova, syna Pelega, syna Hebera, syna Šelacha, syna Kainana, syna Arpakšada, syna Semova, syna Noemova, syna Lámechova, syna Matuzaléma, syna Enochova, syna Járeda, syna Mahalalelova, syna Kénanova, syna Enoše, syna Setova, syna Adamova, syna Božího!“ zvolá farář Kája svatoduchapřítomně.

Teď už ovšem nemůže být nejmenších pochyb, že ten Ježíš, kterému slouží za mzdu farář Kája, je skutečný Ježíš, nikoliv Ďábel.

Falešnému Ježíši na krucifixu se zkřiví tvář nenávistí.

„Stejně tě jednou dostanu, svedu z pravé cesty, neboj se! Ještě mi budeš zobat z ruky, lísat se ke mně, žadonit mě o smilování, až vám podpálím to vaše slavné boží království!“ zahrozí Ďábel, ale vzhledem k tomu, že je v té chvíli už zcela bezmocný, to vypadá tak směšně, že se farář Kája rozesměje svým srdečným smíchem.

„Hehehe, ty nejsi ďábel, ale bakterie, streptokok, zasypu tě černým penicilínem, hehehe!“ směje se tak dlouho, dokud nepadne zdravým vysílením k zemi a neusne spánkem spravedlivých mezi pronárody.

A když se ráno probudí, je obklopen námi, svými farníky, kteří jsme za ním přišli, abychom mu sdělili tu fantastickou novinu.

„Pane faráři, pane faráři, stal se zázrak!“ brebentíme jeden přes druhého, každý to chce říct panu faráři jako první, „satanský koncert je zrušený!

Přesně o půlnoci zatelefonoval paní starostce pan ministr kultury, dej mu pánbůh věčnou nedotknutelnost, a doporučil paní starostce, aby doporučila pořádající agentuře zrušení koncertu, protože to není vzhledem k adventní době vhodné.

Paní starostka doporučení paní ministra vyhověla a doporučila pořadatelům, aby koncert vzhledem k adventní době zrušili a pořadatelé jej opravdu zrušili!

Naše duše jsou zachráněné!

Ďábel je poražen, Náš Pán, Ježíš Kristus, je veliký, hehe!“ rozesmějeme se radostně.

„Náš Pán, Ježíš Kristus, je veliký, hehe!“ směje se s námi farář Kája, ani slovem se nezmíniv o svém nezanedbatelném podílu na Ďáblově porážce, když z paměti vyjmenoval všechny Josefovy předky a tak dokázal, že slouží pravému Ježíši.

Vůbec se nepochválil, mlčí skromně o tom jako hrob, to je celý on, náš farář Kája!