Katolický kněz Halík, tulák po hvězdách proti své vlastní vůli

Ač se považují za duchovní osoby, neznám vskutku víc duchovně omezené a otupělé bytosti než katolické kněze, včetně Halíka

            Na poměry naší farnosti jsem vcelku inteligentní člověk, navíc, v rámci možností, relativně tolerantní, aspoň se to o mně říká, protože nepovažuji například, abych byl konkrétní, luterány za kacíře, ale jen za nemocné lidi, takové, jaké Ježíš léčil svými zázraky.

            Ale i mne trochu překvapilo, když mne pan farář po svaté zpovědi oslovil: „Máte ještě trochu času?

Musím vám něco říct.“

            „Chtěl jsem jít domů a tam se ještě modlit za spásu všech, kteří sešli z pravé cesty,“ odpověděl jsem po pravdě.

            „Nechci vás zdržovat od modliteb, to v žádném případě.

            Ale potřebuji s vámi nutně mluvit,“ zaúpěl farář.

            „Jste duchovní osoba. Rozhovor s vámi je takřka totéž jako modlitba. Máte pravdu, když říkáte, že nijak neošidím svůj duchovní život, když se, samozřejmě po omezenou, přiměřeně krátkou dobu, nebudu věnovat modlitbě, ale rozhovoru s vámi,“ řekl jsem a dodal, „co mi chcete říct?“

            Jste jediný člověk v naší farnosti, komu se s tím mohu svěřit,“ zvolal farář a chytil mne za ruku, „ale tady ne. Pojďme raději k vám domů, tady, ve vysvěceném kostele, ani na faře, která je majetkem církve, Kristova těla, o tom mluvit nemohu!“

            „Jak je libo, velebný a důstojný pane.

            Zajdeme ke mně domů a tam mi všechno řeknete.

            Farář do domu, bůh do domu!

            Nebojte, navařeno mám!

            Když mohl Ježíš nasytit zástupy, proč bych já nemohl nasytit jednoho faráře?“ ujistil jsem pana faráře, že mám navařeno.

            Šli jsme tedy ke mně domů a viděla nás přitom spousta lidí. Po cestě jsme velebili trojjedinost boha, pod slovy pana faráře však bylo cítit, že ve skutečnosti myslí na něco jiného.

            Ale kdo jsem já, abych jej mohl za to soudit?

            Doma jsem měl čisto a uklizeno. Posadil jsem pana faráře za stůl a pořádně mu naložil na talíř.

            „Tak a teď mi můžete všechno říct, pane faráři,“ vyzval jsem jej, když pan farář všechno snědl.

            „Ano, všechno vám řeknu,“ přikývl a, otřev si mastná ústa, opravdu, spustil, „jak jistě víte, nejsem z pochopitelných důvodů ženat, nemám tedy rodinu v tradičním smyslu, to jest rodinu muž plus žena plus děti. Mojí rodinou je církev svatá a v užším smyslu pak vy, mí farníci.

            Nemohu se tedy s tím svěřit nikomu jinému než vám, jednak jste mojí ovečkou a já vaším duchovním pastýřem, jednak jste ze všech svých mých farníků nejtolerantnější, promiňte mi ten výraz, ale říká se to přece o vás.“

            Farář se na mne zkoumavě podíval.

            „Ano, říká se to o mně,“ uklidnil jsem jej.

            Pan farář pokračoval: „Bude mi brzy již padesát let, bohu věrně a oddaně sloužím takřka už čtvrtstoletí, měl bych tedy patřit mezi zkušenější faráře, jenž si ví rady s každým duchovním problémem, který dokáže zahnat každou pochybnost.“

            „No tak to určitě,“ podotkl jsem.

            Farář automaticky přikývl a opět pokračovat: „Duchovní služba mě zocelila, zpevnila můj charakter, učinila z něj skálu, jistě víte, na co narážím, na které podobenství.

            Přesto jsem však byl nyní vystaven strašlivému pokušení.“

            „Vy, pane faráři?!

            Strašlivému pokušení?!“ vykřikl jsem užasle.

            Farář přikývl: „Ano, já.

            Rozpomněl jsem se totiž na svůj minulý život.“

            „Vy!

            Na svůj minulý život?

            Podle učení církve svaté přece nic takového neexistuje!“ vykřikl jsem ještě užasleji.

            „Ano, neexistuje.

            Přesto se mi můj minulý život vybavuje do všech, i těch nejpodrobnějších detailů, snad jsem se nadýchal příliš kadidla.

            Byl jsem totiž ve svém minulém jedním z apoštolů, kteří provázeli Pána Našeho!“

            „Cože!?“ nevěřil jsem vlastním uším.

            „Ano, například si docela přesně vybavuji, jak škrábaly vousy Pána Našeho, když mne líbal na ústa, ba dokonce si vybavím i vůni těch vousů, okamžitě bych ji poznal,“ řekl farář a chytil se za hlavu, „jistě chápete prekérnost mé nynější situace. Vybavil se mi můj minulý život, ač učení církve jeho existenci nepřipouští.

            Byl-li jsem však v tomto svém životě apoštolem, nemohu tento svůj minulý život popřít, protože kdybych jej popřel, popřel bych i Pána Našeho, nemohu tvrdit, že tento můj život neexistuje, protože pak by nemusel existovat ani Náš Pán.

            Co mám dělat?

            A to se mi muselo stát zrovna teď, když se má brzy v naši diecézi uvolnit místo pomocného biskupa!“

            Bylo mi pana faráře opravdu líto, protože se vědělo, že mezi tři horké kandidáty na uvolněnou pozici pomocného biskupa patří i náš pan farář.

            „Jediné, co vám mohu poradit je to, abyste se dokonale zhulil. Klín se musí vytloukat klínem. Kde nepomůže bůh, tam pomůže už jen Ďábel. Zhulíte se a sám možná dospějete k názoru, že to, co považujete za svůj minulý život, je jen pouhopouhý přelud. Měl byste vyrazit do Maroka a tam si zatančit s derviši jejich tanec, strávit čtyřicet dní na poušti, jako náš Pán, jen sám se sebou a s bohem samozřejmě.

            Nic lepšího vám poradit nedokážu, protože pak už jen zbývá exkomunikace.“

            „Exkomunikace!“ vykřikl zoufale pan farář a omdlel.

            Bylo jasné, že jeho duchovní kariéra se již chýlí ke konci, nevěřil jsem tomu, že se z toho ještě vylíže, že nakonec nebude zatracen, i když bych mu samozřejmě přál, aby byl taky spasen, protože až doteď to byl dobrý a poctivý kněz, který mne svým kázáním a duchovním působením zachránil od nejednoho hříchu.

            Brzy se ovšem ze mdlob probral, dokonce odmítl moji nabídku, že jej doprovodím zpátky na faru, i přes mé nemalé naléhání. Sotva však odešel, nelenil jsem a všechno nahlásil na příslušná místa, protože na mne se, pochopitelně, zpovědní tajemství nevztahuje. Nejde jen o mne, o moji spásu, ale celou farnost, protože zbloudilý pastýř může zavést celé stádo nikoliv do ovčince, ale do pekla.

            Několik dní jsem kvůli tomu i nespal, že přijímám svátostný pokrm z jeho rukou, ale dnes jsem se dozvěděl, ze spolehlivého zdroje, že náš farář bude brzy přeložen kamsi do pohraničí, chválabohu!