Katolická církev si pro svoji hamižnost koleduje o boží trest

A samozřejmě nejen pro svoji hamižnost. Ale na druhé straně, když narazím na výtvory ultrakatolíků typu p. Hájka, nebo p. Semína, tak si říkám, že v jejich osobách byla potrestána katolická církev potrestána už víc než dost

            Zima se zdaleka ještě neskončila, dnes se řádně ochladilo, ale já už všechny modlitební knížky přečetl, některé i dvakrát.

            Co teď?

          Fara je daleko, navíc k tomu ještě na kopci, okna v ní špatně těsní, nedá se pořádně vytopit, když je zima.

           Jenže bez četby bych to až do velikonoc nevydržel, takže jsem se tam přece jen vypral, teple oblečen.

Velebný a důstojný pán byl doma.

Právě se vrátil od posledního pomazání a fara mu mezitím pořádně vychladla. Choulil se u krbových kamen, ve kterých hořely klasické uhelné brikety.

„Brr, vy tady máte ale zimu, velebný a důstojný pane, pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pozdravil jsem faráře.

„Až na věky,“ odpověděl farář a přitiskl se ke kamnům ještě víc, „to je těmi okny. Táhne jimi jako čert.

Ale na diecézi mi přislíbili, že je příští rok vymění,“ odpověděl farář.

„Příští rok?

To je celá věčnost!“ řekl jsem a dodal, „a taky by se to tady mělo zateplit. Hlavně návětrná strana, když začne foukat severák, prokřehne i člověk natotata, natož barák.“

„I o zateplení jsme mluvili.

Bude, až budou peníze.

Ale s boží pomocí člověk přežije i sebevětší peklo,“ odpověděl pan farář.

„Ano, s boží pomocí a s boží láskou, nesmíme zapomenout.

Má-li člověk naději, pak i to sebevětší peklo je už vlastně božím královstvím.

Nemám pravdu, velebný a důstojný pane?“ podotkl jsem.

„Ano, ovšemže, máte pravdu.

Kde je víra v boha, kde je naděje v život věčný, tam nemůže být žádné peklo,“ zadrkotaly farářovy zuby jako některým hříšníkům při svaté zpovědi.

„Zateplit se to už tady mělo dávno a vyměnit okna taky.

Není přece možné, abyste tady tak mrzl,“ řekl jsem a pokračoval, „ale proč jsem vlastně přišel?

Zima ještě nekončí a já už přečetl všechny modlitební knížky.

Jenže do velikonoc zbývá dobře ještě týden. Dny, pravda, nejsou už tak krátké a noci zase nekonečné, ale stejně je člověku nezřídka dlouhá chvíle.

A dlouhá chvíle, to je, jak známo, živná půda pro hříchy všeho druhu.

Ničeho se nebojím víc než dlouhé chvíle!

Když je dlouhá chvíle, zkoroduje i ta nejpevnější vůle, ochabne i ta nejpevnější a nejupřímnější víra.

A z toho jde strach, až se hrdlo děsem svírá.

Chtěl bych si půjčit nějaké modlitební knihy, ať nemám dlouhou chvíli, ať se obracím k bohu, než budou velikonoce. To přece nemůže nikdy škodit, číst modlitební knihy.“

Farář, pořád přitisknutý ke kamnům, se ale usmál: „Rád bych vám půjčil modlitební knihy. Ale žádnou doma nemám, všechny jsou vypůjčené. Byli tu před vámi mnozí, kteří mne prosili o totéž co vy. Nemohl jsem je, prosící, odmítnout, jako neodmítne nikoho náš Pán.

Děkovali mi a líbali ruce.

Bránil jsem se, to se ví.

,Ne mně, ale Pánu Našemu děkujte.

To on se za nás za všechny obětoval na kříži!‘ upozorňoval jsem všechny.

,Máte pravdu!

Děkujme Pánu Našemu, to on se za nás obětoval na kříži!‘ přestali mi hned líbat ruce, protože ne já, ale Náš Pán se obětoval za nás za všechny.“

Farářova slova mne však zdrtila.

„Nemáte už žádnou modlitební knihu?

Co si teď počnu?

Zima ještě neskončila, přece se nenechám věčně zatratit!“ zaúpěl jsem.

Farář vyskočil od kamen a začal mne utěšovat.

„Napíšu ještě dnes na diecézi, aby mi sem určitě poslali modlitební knihy. Když tam nebudou spát, pozítří by mohly být již tady!“ ujišťoval mne farář.

„Pozítří!

To je ještě přinejmenším dnešní noc, zítřejší den, zítřejší noc a taky pozítřejší ráno, ale vlastně až pozítřejší, protože v neděli kurýři nedoručují!“ zmocnila se mne malomyslnost.

„Nemějte strach!

Přimluvím se za vás u posledního soudu!

Dosvědčím vám, že jste měl tu nejlepší snahu nepodlehnout pokušení.

Bůh je milosrdný, odpustí vám i ty nejstrašlivější hříchy, když v něj věříte!“ chvatně ze sebe vyrážel farář a náhle se zapotácel, „točí se mi hlava!

Sotva se udržím na nohou!“

„Jste nemocný. Máte horečku. A možná taky zápal plic. Není divu, v takové zimě. Počkejte, uložím vás do postele a přikryju vás peřinami,“ chytl jsem faráře, aby nespadl.

„Nemám žádných peřin. Daroval jsem je potřebným. Posaďte mě zpátky ke kamnům,“ žádal mne farář.

Posadil jsem faráře zpátky ke kamnům, a nemaje co už na faře pohledávat, rozloučil jsem a vydal se zpátky domů i bez modlitebních knížek.

Ale na moje slova došlo, farář měl opravdu zápal plic. Na druhý den jej odvezli do nemocnice, když začal blouznit při mši svaté a nakonec se při pozdvihování svalil na zem jako špalek, záchranka přijela pro něj rovnou do kostela a do nemocnice ho odvezli tak, jak byl, v mešním rouchu.

A co se mne týče, propadl jsem ještě téže hodiny, co jsem se vrátil z fary, strašlivým neřestem, zapadl do toho nejhnusnějšího bahna, jaké může existovat. Dokonce jsem, uprostřed toho všeho, začal pochybovat o trojjedinosti boha. Ale přesto všechno jsem v něj zcela věřit nepřestal, a tato víra, třebaže v tu chvíli nepevná a nejistá, jistě mne zachrání před věčným zatracením.

„Jsem strašlivý hříšník, propadl jsem se na samé dno, protože zima se ještě nekončí. Ale přesto věřím, že mi bůh odpustí a uvede mne do svého království!“ svěřil jsem se jedné z kurev, které jsem si stačil natahat do baráku.

„Haha, to se ví!

Boží království je královstvím kurev!“ zasmála se ta kurva, ale já jí přikryl ústa dlaní.

„Nesměj se! I tebe bůh spasí!“ napomenul jsem ji a ona, už mlčící, se pustila do toho, kvůli čemu jsem si ji zavolal a za co jsem jí pak i zaplatil její smluvenou mzdu, jako vyplatil hospodář mzdu těm, kteří pracovali na jeho vinici, aby první byli poslední a naopak (Mt, 20,1-16).