Kardinál Vlk byl a už navždy zůstane nejlepším českým kardinálem

Všichni tak nějak zemřeme, někdo jako kardinál, a někdo jako obyčejný člověk. Někteří zase budou vzkříšeni k životu věčnému, ale spousta jiných ne. Co k tomu říct?

            Kardinál V. konečně zemřel.

            Přišlo to, na co se poctivě připravoval celý svůj život, bůh si jej povolal k sobě.

            „Boží milosrdnost je nekonečná,“ pomyslil si v prvním okamžiku své nové existence, vystoupiv nanejvýš pohodlně a bez zbytečných komplikací ze svého starého a nemocného těla, které však mělo být opět vzkříšeno.

            Zbaviv se pozemské tíhy, cítil se kardinál V. nanejvýš skvěle, fyzicky a psychicky.

Měl pocit, že se rozpíná nekonečně vysokou rychlostí směrem ven a zároveň, že se nekonečnou rychlostí smršťuje směrem dovnitř. Tato jednota protikladů, která neznamenala nic jiného než to, že kardinál V., respektive to, co bylo kardinálem V. po smrti jeho těla, je makrokosmem i mikrokosmem zároveň, byla velmi příjemná.

„Tak, teď ještě bůh.

A Náš Pán, na toho nesmíme zapomenout!

Kdepak je máme?“ rozhlédl se kardinál V. kolem sebe, neboť nemohl být než v nebi, tak všechno průzračné bylo kolem něho, tak čistá a neposkvrněná byla jeho vlastní mysl, tak svěží, jako když se vymetou všichni pavouci ze sakristie a ta se pořádně opláchne dezinfekčním roztokem, byl onen metafyzický vzduch, který vdechoval.

Ale ať se rozhlížel, jak chtěl kolem sebe, žádného boha, natož Pána Našeho nezahlédl.

„To není možné!

Někde tady přece musí být!

Vždyť jsem tomu věřil celý svůj život, věrně sloužil bohu i Pánu Našemu!“ divil se kardinál V., že nikde nevidí žádného boha, ani Pána Našeho.

            Nezbylo tedy kardinálu V., než aby se, Otce i Syna, vydal hledat.

            Ale hledat Otce i Syna, to bylo hledat jako jehlu v kupce svěceného sena. Kardinál V. chodil sem a tam, nahlížel do všech dimenzí, do všech sfér, převrátil kdejakou věčnost a Otce ani Syna nenalézal.

            Ale přitom se s ním dělo cosi zvláštního.

            Čím déle je nenalézal, tím více se jej zmocňovala jakási omamná lehkost, tím více mu slastněji bylo, až se zastavil a řekl si: „Proč toho boha vlastně hledám?

            Vždyť já ho vlastně k ničemu nepotřebuji!“

            A v tu chvíli, když si to pomyslí, spatří před sebou Pána Našeho, jak sedí pod stromem se zkříženýma nohama, oděn jen v bederní roušku a hledí si na pupek.

            „Můj Pane, přece jsem Tě jen našel!“ vrhne se před něj kardinál V. ze setrvačnosti, ale necítí přitom nic, žádnou radost, ba právě naopak, připadá si trapně.

            Syn, vytržen ze svého zamyšlení na něj pohlédne, a když jej pozná, řekne: „Právě jsem přemýšlel o spáse člověka. Lidé pořád po ně chtějí, abych je spasil.

            Ale co je to spása?

Tvé tělo leží vystaveno v rakvi ve Svatovítské katedrále, kde bude i pohřbeno, aby tam jednou vstalo z mrtvých.

            Ty´s však tady i bez těla, svobodný!

            Sloužena bude za tebe mše, já za však ze všeho nejraději sedím pod stromem a medituji.

            Od chvíle, kdy je Otec mrtvý, kdy jsem ho zabil vlastní rukou, abych se zbavil jeho stínu, jak mi to poradil Freud, nedělám nic jiného.

            On byl všemohoucí, stvořil svět, ale můj šálek čaje to není.

            Stvořil i člověka, kterého mám spasit.

            Ale předtím ještě lidé chtějí, abych je odsoudil za jejich hříchy.

            Řekni sám, za co tě tady mám soudit?

            Co tady může být hříchem?

Tady, kde je všechno přeludem, a proto jediné skutečné?“

            Kardinál V. vstane, po těch Pánových slovech je mu hned líp.

            „Porušil jsem dohodu, kterou uzavřel kardinál Tomášek se státem. Chtěl jsem po státu víc, než Ti náleželo, Pane. A taky jsem kritizoval prezidenta Zemana,“ přizná se kardinál V.

            Pán na něj pohlédne nepřítomným zrakem: „Za to jsi byl už potrestán. Prezident Zeman nepřijde na tvůj pohřeb. A dohoda, kterou uzavřel kardinál Tomášek, byla neplatná, neboť onen člověk nejednal mým jménem.

 Jeho duše stala se provazem nataženým přes propast mezi zvířetem a nadčlověkem.“

„To je přece Nietzsche!“ zvolal kardinál V., dodávaje, „ a ty´s, Pane, řekl, nechme mrtvé, ať pohřbívají své mrtvé!

Ti, kteří pohřbívají mé mrtvé tělo, jsou stejně tak mrtví!“

„To jsem řekl?“ podivil se Pán.

„Ano, řekl jsi to! Znamená to, že mrtvým spásy netřeba!“ zvolal kardinál V. a v tu chvíli procitl ze sna, do něhož upadnou všichni čerství nebožtíci.

Ležel v rakvi a nad ním se klenula klenba katedrály, jež připadala mu nyní býti strašlivě vysoko. Taky mu táhlo na nohy, avšak ten průvan nebyl ničím jiným než jen božím dechem.

Nějaké staré ženy v chodských krojích stály u jeho rakve a křižovaly se.

„Hyn sa hukáže, do roka a do dne, že to bul nejlepší kardinál, kterýho sme kdy měli,“ řekla jedna z těch žen a pak obě spustily, „Ave, Maria, gratias plena, Dominus tecum ...“

Jejich hlas kardinála V. znovu ukolébal ke spánku. Nic se mu ale nezdálo, a když se opět probudil, byla už rakev přiklopena víkem, takže si mohl připadat jako v pilotní kabině.

.