Kardinál Duka má svaté právo na omluvu za urážku svého náboženského cítění!

Vehemence a zarputilost s jakou sv. Dominik Duka, Pánův Pes, vede boj proti všem nepřátelům Církve, a tedy i Krista, je nezpochybnitelným důkazem jeho svatosti. Víc takových sv. Duků, míň takových Halíků!

            Kardinál D., ač už ve svém arcibiskupském úřadu přesluhoval, zůstával pořád tím milým, nadevše skromným člověkem, u něhož je vždy na prvním místě bůh, o kterém dokáže tak poutavě a hlavně nekonečně dlouho rozprávět, stejně jako o frankistickém Španělsku, kde byla církev, onen živý organismus Kristova těla, uctívána stejně tak, jako za časů za svaté inkvizice, jež odvedla na poli pravé víry velký kus poctivé práce.

            Vždy jsem se zastavil, pokud mi to čas dovolil, v Arcibiskupském paláci na pořádný kus duchovní řeči.

            „Nemohu se omluvit za to, že kněží zneužívají děti,“ pokrčil rameny kardinál D., když jsme se dostali jakousi oklikou k tomuto tématu, „nemohu, protože, kdybych se za to omluvil, tak bych se těžce rouhal. Víte, my, katoličtí faráři jsme nedotknutelní, kněžským vysvěcením stáváme se těmi, kdož stojí mezi člověkem a bohem, máme tedy status polobohů, který je neodvolatelný, protože se nám při svěcení do duš vtiskne nezrušitelné znamení, proto se obětujeme za věřící stejně tak, jako se obětuje za ně Kristus.

            Z toho všeho vyplývá, že jen zlí lidé, lidé posedlí Ďáblem nemají v úctě kněze.

            Z tohoto důvodu se nemohu omluvit za kněze, kteří zneužívají děti, neboť bych tím pošpinil kněžskou aureolu, čili svatozář.

            ,Kdo ubližuje knězi, ubližuje i Kristu!‘ jak píše sv. Jan Zlatoústý!

            Sám tedy vidíte, jak jsme na tom!

            Omluvit se za kněze, kteří zneužívají děti, je stejné, jako přiznat, že tyto děti zneužíval sám Kristus, jehož zde na zemi tak skvěle reprezentujeme, a to je přeci nemožné, chci-li i já žít věčně, chci-li i já okoušet nebeskou blaženost, a já chci žít věčně a já chci okoušet nebeskou blaženost, na tom není přece nic špatného!

            Ono se to má totiž tak, že každý, kdo udá faráře za to, že jej zneužívá, se dopouští těžkého hříchu, jelikož i takový kněz je pořád knězem, a proto je věřící nikoliv povinen udávat kněze za to, že jej zneužil, anóbrž je povinen se za něj modlit, ať se děje, co se děje, chce-li, aby jeho duše byla spasena, nebyla věčně zatracena při posledním soudu, když se ho Náš Pán zeptá: ,Jak to, že ses nemodlil za svého kněze, když tě ten zneužíval?

            Copak tě tentýž kněz, tvůj duchovní pastýř, neučil v hodinách náboženství, že on je ten, kdo slouží nejen bohu, ale především tvé duši?‘

            Sám tedy vidíte, že já nejsem vůbec ten, kdo by mohl kněze soudit, natož se za něco omlouvat.

            Je to prostě tak, takové je boží vůle. Kněží jsou prostředníky mezi Bohem a člověkem, a svými slovy vypuzují ze společenství lidí nedůstojnost. Do jejich rukou byl vložen klíč Božího milosrdenství a oni podle své vůle rozdílí lidem život. Posílila je skrytá moc, aby mohli viditelným způsobem zjevovat Boží lásku. On ukázal svou lásku ve svátosti, kterou předal pozemským bytostem, aby lidé díky tomuto daru měli soucit s druhými. Předal svůj mocný dar kněžím církve, aby jím posilovali slabé lidi, kteří se provinili hříchem.“

Dojat těmito upřímným slovy, pokorou kardinála D., s níž je vyslovil, ačkoliv se mohl přede mnou donekonečna naparovat, stavět se nade mne, padl jsem před ním tváří do prachu a nadšeně mu provolával slávu: „Ó kněže, jak velká je role, kterou spravuješ, jak úctyhodní jsou správci ohně a ducha!

Kdo vystihne dostatečným způsobem velikost tvého úřadu, přesahující svou mocí nebeské bytosti. Anděl je veliký, ale má-li se přirovnat tvá služba k jeho, pak je menší než ty. Serafín je svatý, cherubín krásný, Gabriel je ctihodný, Michael veliký, už jejich jména to dosvědčují – a přesto v každém okamžiku se klaní tajemství vloženému do tvých rukou. S láskou se podrobují vůli skryté v tajemstvích, která spravuješ a ctí úkol, který plníš.

Obdivuji velikost tvého úřadu, plného majestátu, který si svou mocí podrobil nebe i zemi. Kněží církve dostali moc na zemi a rozkazují i pozemským bytostem!“
           

Řekněte sami, jak by tady mohla být tady řeč o nějaké omluvě, když v osobách katolických kněží, tak milých a obětavých, máme co dočinění se samotným Kristem!