Kam se poděly naše staré dobré ladovské vánoce?

A kam se poděly ty pohlednice s ladovskými vánocemi, kterých byly v tento čas vždy plné schránky? Ovšem, dnes na Vánoce posílají místo pohlednic balíky

            Žral jsem a žral, čuměl na televizi, slavil vánoce se svými blízkými, obklopen všemi těmi sračkami, bez nichž by Vánoce nebyly Vánoci, odměněn rozzářenýma dětskýma očima, od kterých se odrážely bezdotykové displeje nových smartphonů, kolik to jenom dalo práce, sehnat to všechno žrádlo, dostat do našeho domu všechny ty sračky, ověšet barák blikajícími pičovinami, umýt všechna okna!

            Žral jsem a žral, ale žrádla pořád neubývalo, a stejně tak i lásky, kterou jsme k sobě, přežraní k prasknutí, cítili, obdarováni navzájem všemožnými krámy, shromážděni okolo vánočního stromku, který vypadal jako hastroš, ale kdyby mi v tu chvíli zaklapal na dveře nějaký bezdomovec, nebo, nedej bože uprchlík, že má hlad, že se chce trochu ohřát, hnal bych ho holí!

            Žral jsem a žral, čuměl na televizi a najednou, uprostřed všeho toho, té lásky, té pohody, toho štěstí, té radosti, se mne zmocní strašlivá beznaděj.

            „Bože, vždyť to všechno nemůžu sežrat ani do soudného dne!“ pomyslím si vyděšen k smrti, lapaje po dechu, jak se zalykám od vší lásky, ať už lidské, mých blízkých, nebo boží, neboť dnes je den, kdy se milující bůh uráčil seslat nám sem, do pozemského pekla, Spasitele, svého nemanželského syna, parchanta.

            A opravdu, jako bych skutečně umíral, jako by se mi v krku vzpříčilo všechno to žrádlo, kterým se cpu, všechny ty zářící sračky okolo, včetně televizní obrazovky, na které dávají jakousi zkurvenou pohádku, se slévají do světelného jediného bodu, který mne do sebe vtahuje.

            Vzpírám se tomu. Ale marně, jako bych seděl nepřipoután v letadle, jehož trup byl ve výšce deseti tisíc metrů nad zemským povrchem čímsi proražen a vzniklý podtlak mě nemilosrdně vytahuje ven, abych tam venku zdechl snad ještě dřív, než moje tělo dopadne na zem, aby už to nebylo tělo, ale jen tělesné ostatky.

            Chci se něčeho chytit, nějaké lidské ruky, ale není čeho. Děti hledí do mobilu, manželka taky, světlo mě do sebe vtáhne a kolem mne se rozprostře naprostá nicota.

            „To je smrt! Jsem mrtvý! Přežral jsem se na vánoce a prasknul!“ projede mnou nepopsatelný děs, tisíckrát, milionkrát větší než děs z uprchlíků, kteří přišli zlikvidovat naší báječnou civilizaci, „mrtvý! Jsem mrtvý! Mrtvý!“

            Ale v tom si říhnu, nicotou se šíří vůně bramborového salátu (ten já tuze rád!) a děs zmizí jako švihnutím kouzelného biče.

            „Počkat!“ vykřiknu a cítím, jak mi cosi radostného rozechvěje moje vědomí, „kdybych byl mrtvý, skutečné mrtvý, tak bych nevěděl, že jsem mrtvý!

            Nevěděl bych vůbec nic, neuvědomoval bych si sám sebe, prostě bych nebyl, necítil bych bramborový salát, který se v mých útrobách proměňuje ve smrduté výkaly!

            Ne, to není smrt a já nejsem mrtvý!

            Žiju!

            Žiju!

            Jen jsem usnul a nic víc!

            Lidi zlatí, já žiju!“ vykřikl jsem a od samé radosti se skutečně probudil.

            Ale co to!?

            Probudil jsem se, o tom nemůže být pochyb.

Ale všechno je pryč!

            Rodinný kruh je pryč, vánoční stromek je pryč, televize je pryč i žrádlo je pryč!

            Jsem v našem obýváku, to ano. Ale obývák je prázdný, je v něm jen hrubý stůl, u něho lavice a jinak vůbec nic!

            Naprostá tma a naprosté ticho mě vyděsí ještě víc než nicota, o které se mi předtím zdálo. Ale než stačím vykřiknout hrůzou, zavýt jako zvíře, ozve se úder zvonu.

            „Půlnoční!

            Už odbíjí na půlnoční a já sedím doma!“ zmocní se mne děs ještě strašlivější, totiž se že zmeškám půlnoční!

            Jako šílený vyskočím a běžím na půlnoční, ani se pořádně neobleču, to teď ale není důležité, lilie taky nikdo nešatí a přece rostou!

            Vyběhnu před barák, chci naskočit do auta a hnát se do kostela, ale auto nikde!

            Jedním nejspíše odjela na půlnoční manželka s dětmi (proč mě ale nevzbudila!?), ale kam se podělo druhé?

            A než stačím vykřiknout hrůzou, že nemám auto, ozve se opět úder zvonu.

            „Musím běžet, abych byl na půlnoční včas!“ žene mne vpřed jakýsi pradávný pud.

            Rozběhnu se, ale bořím se do sněhu.

Všude je totiž sníh!

„Kde se vzal?!

A proč není uklizený!?“ ptám se sám sebe a nedokážu si nijak odpovědět.

I kdybych měl auto, hodně silné a terénní auto, s pohonem na všechna čtyři kola, měl bych teď problém. Všude je sníh, silnice jsou neprůjezdné, jednolitá vrstva se rozprostírá všude kolem a z nebe se pořád snášejí velké bílé vločky.

Prodírám se vpřed, navigován jen svou intuicí, protože i venku je všude tma, všechna světla jsou zhasnutá, nebo snad ani neexistují, nikde nic nebliká, neoslňuje, prostě je tma jako v roce nula!

Ozve se další úder zvonu a pak další, a pak další, mezi každým uběhne snad celá věčnost, a já mám pocit, že stojím na místě, tak těžko se člověk prodírá tím sněhem, to není, jako když jede v autě po chemicky řádně ošetřené silnici!

            Údery zvonu jsou jediné zvuky, které se ozývají tichou, přesvatou nocí.

            Nikde nejsou slyšet žádné petardy, natož koledy, i naprostý blb musí si připadat jako někde v hlubinách kosmu, jako v samotném srdci božího království!

            Hodiny už odbily jedenáctkrát, když konečně doběhnu do kostela. Vím, člověk by měl přijít do kostela nejméně patnáct minut před mší svatou, aby se usebral a připravil svou mysl na sémě božího slova. Ale tentokrát to vezmi čert, hlavně, že jsem to stihl!

            Ale i v kostele je téměř tma. Jen svatozář svaté rodiny z betléma vrhá mihotavé světlo na oltář, před kterým už stojí kněz, jemuž od úst stoupá pára zrovna tak hustá, jako dým kadidla.

Sednu do poslední lavice, na které se lidé choulí k sobě, aby se aspoň trochu zahřáli. Mše začne a mne se hned zmocní mystérium narození Páně, vše je tak sugestivní, že i já mám najednou pocit, že ležím ve chlévě v jesličkách, že na mne dýchají z jedné strany vůl a z druhé osel, že jsem sám Kristus Pán!

Mše se skončí a kněz začne obcházet věřící a vybírat od nich peníze. Ale peníze nikdo nemá, všichni mu dávají jen sušená jablka a hrušky. Farář přichází ke mně a já si teprve teď všimnu, jak je hubený, jak je jeho tvář plná skutečné, nijak nepředstírané pokory.

Chci mu dát pětitisícovku, jako vždy na půlnoční (pokud jde o vlastní spásu, nemá smysl šetřit), ale nenajdu v kapse nic než jen jeden vlašský ořech!

S rozpaky jej podávám faráři, ale on jej vděčně ode mne vezme!!!

„Pánbůh vám to zaplať!“ líbá mi vroucně ruce, jako bych mu dal kdoví co, a já mu dal jen docela obyčejný ořech.

„Neblbněte, důstojný a velebný pane, vždyť je to jen ořech, ne peníze!“ říkám mu.

„Ne, ne, to není jen ořech!

To je to nejcennější, co jste mi mohl dát, bůh vám žehnej!“ nepřestává mi líbat farář ruce.

Začíná mi to být nepříjemné, chci ruce vyprostit, ale farář mi je nechce pustit. Trhnu proto jimi, ale moc si nepomůžu, ruce nejenže nevytrhnu, ale farář mi jimi škubne tak, že mi je utrhne a já se zase probudím!

To všechno byl jen sen, který se mi zdál, když jsem usnul na skutečné půlnoční mši, nejspíš od přežrání. Sedím v kostele, hezky vedle své rodiny. Všude je plno světla, lavice jsou plné rovněž tak přežraných lidí, kteří stejně jako já, nejsou schopni dojít ani do kostela pěšky.

Farář má hezky mikrofon, takže se člověk nemusí bát, že by snad boží slovo přeslechl. Usnul jsem na mši, to je hřích, nepůjdu ke příjímání, co se dá dělat, ale hlavně že se to všechno pěkně vysvětlilo. Farář, mohutný, široký v pase i v ramenou právě pozdvihuje, probudil jsem se včas.

Ale to, co pozdvihuje, není hostie!

To, co pozdvihuje, je čerstvě narozený Kristus Pán, kterému ještě z bříška visí pupeční šňůra. Kostelem se rozléhá křik novorozeného Krista Pána, kterého farář drží nad hlavou a všem těm přežraným lidem se na jeho tělo sbíhají sliny.

I mě sbíhají sliny!

Sbíhají se tak, že vstanu a na celý kostel zařvu: „Mně dejte kýtu, tam je masíčko nejkřehčí!“

A farář opravdu utrhne nemluvněti kýtu a vloží mi ji do úst a kýta se mi rozplyne na jazyku, zatímco já se samou blažeností probouzím...

Jsem na půlnoční mši a skoro celou jsem ji prospal. Ministrant do mne šťouchá palicí, na jejímž konci je váček, v němž to příjemně šustí.

„Ano, hned, hned to bude!“ říkám, sahám do kapsy a házím do něj pětitisícovku, pro spásu své duše i duše svých blízkých, sotva se tam vleze.

Pak už jdeme ven a sedáme, jako všichni ti přežraní lidi kolem, do auta a jedeme domů. Po sněhu ani památky, zato je všude kolem plno světel, odevšad zní koledy, ozývá se bouchání petard. Přijdeme domů, doma nic nechybí, ani žrádlo, ani stromek, ani televize.

Nažereme se, pustíme televizi, a ještě půl hodiny každý hledíme na facebook, dávame fotky na instagram, jdeme spát dlouho po tom, co ponocný odtroubí třetí hodinu ranní. Až se probudíme, zase si pustíme televizi, zase budeme žrát, zase budeme dávat fotky na sociální sítě, zase se budeme všichni navzájem milovat.

A jak by taky ne, vždyť je to všechno jen jednou do roka, ten vánoční čas, čas pokoje a míru všem lidem dobré vůle, čas bezedného pekla.