Kam se poděl ruský ministr Zahraničí Lavrov? Poslali ho dělat poradce F. Turkovi!

Ruský ministr Zahraničí Lavrov se teď tak trochu straní veřejnosti. No, dělat poradce Filipovi Turkovi, to aby se člověk opravdu trochu styděl...

Náš gulag je poměrně velký. Aby taky ne, vždyť je domovem, jářku, pro téměř pět tisíc lidí, kteří zde, stejně jako hříšné duše v katolickém očistci, odčiňují své viny a stávají se z lepšolidí tentokrát už skutečně lepšími lidmi, přesně takovými, jaká naše společnost potřebuje, aby byly napraveny všechny škody, které napáchala předchozí vláda.

Náš gulag je poměrně velký a proto mne nijak nezarazilo, že jsem nikde neviděl Lavrova. Teprve až kolem druhé hodiny odpolední mi to začínalo být divné, že jsem Lavrova pořád ještě neviděl, vždyť jeho postava a velká hlava jsou ve své podstatě nepřehlédnutelné.

„Co s ním jen může být, že se ještě nikde neukázal? Nezmlátili ho kvůli něčemu, kvůli nějakému zatajenému kousku chleba, a on nemůže vstát z palandy?“ dumal jsem a protože se Lavrov stále neukazoval, přitom teplota přitom už klesla pod minus deset, dostal jsem o něho strach. „Aby se mu opravdu ještě tak něco stalo!“

Nakonec už byl můj strach tak velký, že jsem se rozhodl Lavrova hledat.

Přijdu do baráku a ptám se: „Neviděli jste Lavrova?“

„Teď tu byl,“ odpoví mi kdosi.

Jdu tedy do dalšího baráku a ptám se: „Neviděli jste Lavrova?“

„Teď tady byl!“ odpoví kdosi.

Jdu tedy do další baráku a tam se to celé opakuje. Nakonec obejdu všechny baráky, zeptám se na Lavrova a všude mi odpoví, že tam před chvilkou byl, ale Lavrov ve skutečnosti nikde!

Nakonec jdu Lavrentijem Pavlovičem, velitelem našeho gulagu, náramně vzdělaným člověkem a milovníkem písní Jaromíra Nohavici.

„Tak a tak, Lavrentiji Pavloviči,“ říkám a rozhazuji rukama, „hledám Lavrova, prošel jsem celý gulag a Lavrov nikde. Tak je to! Nevíte o něm něco?“

Lavrentij Pavlovič se podrbe na hlavě a řekne: „Dnes ráno přišel rozkaz, že se má Lavrov přemístit do sousedního gulagu. Přijela si pro něj eskorta a odvezla si ho.“

„Do sousedního gulagu? Ale ten je přece mnohem horší než ten náš! Jeho velitel ho přece řídí jako svoji firmu!“ zhrozím se a dodám. „Teda, ne že by u nás taky někdo sem tam nevypadl z okna, nebo nezemřel totálním vyčerpáním, ale náš gulag je proti sousednímu hotový ráj. A proč ho tam vlastně poslali, Lavrentiji Pavloviči? Lavrov se přece choval vzorně, uznal, se že se provinil, snažil se napravit.“

„Ano, Lavrov se u nás choval vzorně. Ale do sousedního gulagu ho poslali, aby dělal poradce Turkovi,“ vysvětlil mi Lavrentij Pavlovič a zeptal se, „dáte si vodku, abychom zapili Lavrovovu památku?“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem, protože ze sousedního gulagu se zatím nikdo živý nevrátil.

Pili jsme s Lavrentijem Pavlovičem vodku, poslouchali jeho oblíbeného Nohavicu, zatímco se venku už docela setmělo a když jsem od Lavrentije Pavloviče odcházel, podpírán jeho sluhou, bylo už mínus dvacet, letos přišla zima nějak brzy...