K rasistickému incidentu v Brně. Psali byste totéž, kdyby byl útočníkem Čech?

Skutečně by mě zajímalo, zda by někteří lidé byli vůči občanům romské národnosti stejně kritičtí i v případě, pokud by útočníkem s nožem nebyl Ukrajinec, ale například Čech...

Když po roce zase udeří tropická horka, otevře se u nás koupaliště. Nedávno jej zrekonstruovali za spoustu miliónů. Starosta prostě zavolal Babišovi, a bylo nádherné koupaliště.

Ale je nám to houby platné, protože někteří naši spoluobčané si toho, že nám Babiš zrekonstruoval koupaliště, moc neváží. Dělají na něm různá alotria, takže kromě nich, těchto našich spoluobčanů, tam už nikdo jiný nechodí než jen oni, my ostatní chodíme raději k potoku, je-li v něm voda.

Dnes bylo ale tak příšerné vedro, že to pan učitel nevydržel a přece se jen vypravil na koupaliště, aby se trochu ochladil. Poznal jsem to hned, protože přišel do čajovny s obřím monoklem pod pravým okem.

„Byl jste na koupališti?“ zeptal jsem se pana učitele.

„Bohužel,“ přikývl smutně pan učitel a tiše se rozvykládal, „bylo mi dnes příšerné horko. Šel jsem k potoku, ale všechny břehy byly už hustě obsypány lidmi.

Nezbývalo mi, než jít na koupaliště.

I tam bylo docela plno.“

„Byli tam Ukrajinci?“ přerušil jsem pana učitele.

„Ne, Ukrajinci tam nebyli, byli tam naši spoluobčané,“ odpověděl pan učitel a pokračoval, „ale přesto jsem zahlédl volný kousek trávy, kde se dala roztáhnout chlupatá deka. Zaplatil jsem tedy vstupné a roztáhl si chlupatou deku na tom místě. Pod tuto deku jsem si schoval mobil, je přece jen tlačítkový, přišlo mi to celkem riskantní, nechávat ho na dece.

Zabezpečiv takto svůj mobil, vydal jsem se k bazénu. Ale když jsem byl od něj asi dva kroky, přihnala se odněkud skupina asi dvaceti spoluobčanů, vrhla se před mýma očima do bazénu a začala se v něm oddávat vodním radovánkám takovým způsobem, že mi nezbývalo, než se obrátit a jít zpátky ke své dece.

Přijdu k dece a vidím, že si nějaké děti hrají s mým mobilem.

,To je můj mobil,' řeknu jim a chci si mobil vzít zpět.

Děti se rozječí a vzápětí se na mě vrhnou jejich matky. Začnou mě tahat za vlasy a kdoví co ještě. Bráním se, ale ženské se taky rozječí a než se naděju, už mě má v parádě asi deset našich spoluobčanů. Rány se na mě začnou sypat ze všech stran, ale je to taková mela, že ani nevím, kdo mě to vlastně bije.

Ale i kdybych to věděl, stejně mi to bude k ničemu, protože bych na to neměl žádné svědky, i když je koupaliště plné našich spoluobčanů.

No, vyvázl jsem z toho ještě dobře. Můžu mluvit o štěstí, že nejsem Ukrajinec. Ukrajinci by se s našimi spoluobčany nesrali jako my, vzali by se je na férovku a bylo by. Kdybych byl Ukrajinec, už by po mě šli policajti.“

Dávám panu učiteli za pravdu: „Jo, to máte štěstí jako hrom, že nejste Ukrajinec a že jste si to nechal líbit. To třeba strážníci v Teplicích takové štěstí neměli. Zaklekli našeho spoluobčana a měli z toho pěknou polízanici. Buďme rádi, že zatím před našimi spoluobčany nemusíme ještě klečet.

Ale tak je to vždy. Jich se seběhne okamžitě velké množství. My jsme často sami nebo ve dvou. Jak je to možné? My se nemůžeme seběhnout hned. My jsme v práci!“

Pan učitel si uvědomí, jaké má vlastně štěstí, že není Ukrajinec a proto si od našich spoluobčanů nechá všechno líbit, a nálada se mu přece jen zlepší.

„Dva magoráky! Tuplované!“ poručí vesel si a za chvíli pijeme magoráky a bavíme se o sportu, událost z koupaliště je, díkybohu, zapomenuta, trpká pachuť je rázem tatam, nakonec to bude ještě pěkný den.