K nactiutrhačnému článku nejmenovaného blogera vůči mé svaté osobě

Znevažování pokračuje. Nejmenovaný bloger mě nactiutrhačně obviňuje ze znevažování. Dočkám se omluvy za jeho nactiutrhání, když máme ty Vánoce?

            Začnu, když mi to nejmenovaný bloger (dále jen Nejmenovaný) laskavě dovolí, trochu odtažitě.

            Ale proč by mi to nedovolil, když on sám po nás všech žádá, abychom neřešili osobu autora, ale obsah textu, takže jistě nyní blahovolně odhlédne od toho, že jsem autorem tohoto textu právě já a ne někdo jiný, třeba nějaký evangelista, nebo dokonce sám sv. Augustin?

            Ano, začnu totiž nikoliv na západním břehu Jordánu (tohoto času okupovaném, chichi), ale na alpských úbočích, pod nimiž se choulí Innsbruck, město, které je též přezdíváno jako Nový Alpský Jeruzalém. V roce 1964 na jednom z těchto úbočích podpálil hospodářskou usedlost Ota Pavel, autor skvělé povídky Běh Prahou.

            Ota Pavel, byl jak známo, židovského původu, totiž jeho otcem byl rovněž Žid. Ota Pavel i jeho otec, byli Židé ovšem sekularizovaní, navíc komunisté a proto Židé, již si zaslouží největší opovržení, aspoň podle pana Karla Orlíka, jak se tento čestný člověk, který nikdy neznevážil Jana Křtitele, ráčil sám vyjádřit v diskuzi pod jedním článkem Nejmenovaného, tedy jsou to tito zlí sekularizovaní, respektive sekulární Židé (jako třeba člen KSČ Ota Pavel) kteří jsou příčinou antisemitismu.

            Ale vraťme se zpět na alpská úbočí nad Innsbruckem!

            Ota Pavel pak později vysvětloval, že zapálil onu usedlost proto, aby spasil svět. Nabyl jasného a zřetelného dojmu, že právě takto, ohněm je třeba očistit (neboli pokřtít) svět, zbavit ho jeho hříchu. Ano, častým průvodním jevem tzv. mesiášského komplexu je nezvladatelné nutkání něco podpálit, přičemž vědomí osoby, jež čelí atace mesiášského komplexu, je zcela jasné, není zatemněné tak, jak je tomu u osob, z nichž je exorcistou (např. P. V. Kodetem) vyháněn zlý duch.

            A jakže to říkal sv. Jan Křtitel: „Po mně přijde někdo, kdo nebude křtít vodu, ale Duchem svatým a ohněm!“?

            Ota Pavel neudělal nic jiného než jen to, že naplnil slova Jana Křtitele, kterého jsem měl znevážit a urazit, podle Nejmenovaného, ve svém článku.

            Ota Pavel naplnil, stejně jako spousta jiných nešťastníků, slova Jana Křtitele, a přesto skončil v psychiatrické léčebně, skončil v ní proto, že jasně a při plném vědomí cítil a vnímal to, co musí cítit každý Mesiáš, totiž to, že tento svět je třeba pokřtít ohněm, aby byl spasen.

            A já se ptám: „Není to znevážení sv. Jana Křtitele, když lidé, kteří naplňují jeho slova, skončí v blázinci?“

            A neposlal by sám Nejmenovaný takového člověka, oděného do šatu z velbloudí srsti, který by se mu chtěl dostat do jeho domu, s tím, že je potřeba všechno zapálit, na psychiatrické léčení, nezalarmoval by okamžitě policii, aby ochránila jeho majetek před takovýmto šílencem?

            Ono se to o starozákonních prorocích sice hezky čte, ale pochybuji, že by Nejmenovaný vydržel s nimi sdílet svůj domov víc než jeden den...

            Ale teď už rychle na západní břeh Jordánu!

            Nejmenovaný mě křivě obviňuje, ostatně jak jeho dobrým zvykem, z toho, že jsem znevážil postavu Jana Křtitele, tím, že jsem napsal: „A Jan Křtitel byl opravdu starý vůl...“

            Samozřejmě, že mne těší, že Nejmenovaný vášnivě hltá moje články, aby se nad nimi mohl spravedlivě rozhořčovat, ale uvědomuje si tím, že mi přikládá význam, který nemám?

            Jak mohu já, naprosto nicotný člobrda, znevážit někoho, kdo byl jednou z nejvýznamnějších osobností onoho přechodného období, kdy bůh už smolil Novou smlouvu, která měla zrušit smlouvu předchozí?

            Ale když už jsme u toho, copak teď nebudou Vánoce?

            A neslyšíme ze všech stran teď, jak se Bůh stal člověkem?

            Ale stal-li se Bůh v osobě Ježíšem člověkem, tak se stal člověkem přece se vším všudy, a tedy i především s jeho slabostmi (neboť, člověk je jen, jak známo, lanem nataženým přes propast mezi zvířetem a člověkem) a stal-li se v Ježíši bůh člověkem se vším všudy, pak byl i Jan Křtitel nepochybně starým volem, protože i on byl především člověkem.

            Ptám se: „Proč by Jan Křtitel nemohl být starým volem?“

            Jen proto, že se to dotýká jemnocitu Nejmenovaného, který se v Janu Křtiteli zdráhá vidět člověka, kterým především byl?

            Ostatně, Ježíše neukřižovali žádní ateisté, žádní sekulární Židé, žádní satanisté, ba dokonce jsem ho neukřižoval ani já. Ale ukřižovali ho právě takoví lidé jako je náš Nejmenovaný, farizejové, vždyť Kaifáš byl přece velekněz, služebník právě toho boha, za jehož Syna Ježíše křesťané následně prohlásili.

            A proč farizejové, bohabojní lidé, Ježíše ukřižovali?

            Ukřižovali ho právě proto, že znevažoval boha, tedy se dopouštěl toho, z čeho mě obviňuje i náš Nejmenovaný farizej.

            Ale když soud, soud tak soud!

            Přiznávám před naším Nejmenovaný veleknězem Kaifášem, že můj prožitek boha je skutečně jiný a natolik intenzivní, že opravdu nemám jediný důvod považovat psychopatického lokálního démona Hospodina za boha.

            Chce-li Nejmenovaný velekněz Kaifáš sloužit a klanět se tomuto démonu, ať mu slouží, ať se mu klaní, jeho věc, chce-li bez přestání plácat v tomto pozemském bahně, které nemá s čímkoliv duchovním naprosto nic společného, to je ostatně základní rys všech tří monoteistických náboženství, zplozených z jednoho blízkovýchodního pytlíku a Nejmenovaný je jejich typickým představitelem, veškeré jeho obzory jsou omezeny svatými knihami a uctíváním model.

            Já to Nejmenovanému neberu, ale mluví-li bůh už nějakým hlasem, tak mluví hlasem mým a ne hlasem Nejmenovaného.

            Ale je si to Nejmenovaný schopen přiznat?

            Pro Nejmenovaného je důležitější to, že někdo nazval Jana Křtitele starým volem, než bůh sám.

            Ale k bohu se nedostaneme tak, že budeme pořád omílat mrtvé svaté knihy, ale tak, že se mu vydáme vstříc, že odhodíme všechen náboženský balast, který nás oslepuje.

            Ale to Nejmenovaný nikdy nepochopí, nepřipustí si, že skrze mne mluví bůh, který i jeho zve do svého království, v němž netřeba žádných svatých knih, kterými mlátíme těm druhým, nevěřícím o hlavu.

            Ale aby Nejmenovaný neřekl, hodím mu perlu, třebaže ji zašlápne do bláta.

            „Buď jsem bůh, nebo nebo vůbec neexistuji, čili, jsem bůh, tedy jsem!“ toť základní premisa boží existence a to, co je, nebo není psáno ve svatých knihách, je úplně jedno...

            Nežádám po Nejmenovaném omluvu za jeho nactiutrhačný článek.

            Kdyby se mu dostalo jen trochu boží milosti, chytil by se sám za hlavu a zděšeně zvolal: „Panebože, jakou kokotinu jsem to zase napsal!“

            Ale to náš Nejmenovaný neudělá. Nikdy, ani za živého boha ne. Místo toho se bude opájet svou spravedlivostí, a svou svatostí, ten, kdo je svatý a spravedlivý, přece nedovolí, aby nejvýznamnější osoba přechodného období mezi Starou a Novou smlouvo byla kýmkoliv znevažována!

            Za sebe jen mohu říct, že jsem ten poslední, kdo by mu jeho spravedlivost a svatost nepřál...