K článku Jana Zieglera o svatém Janu Želivském

S jistým zpožděním publikoval 2. srpna 2022 blogerský přítel Jan Ziegler článek k 600. výročí popravy sv. Jana Želivského (k exekuci došlo 9. 3. 1422), v němž nabídl čtenářům nanejvýš kritické hodnocení této osobnosti

Jan Želivský si, jak známo, velmi potrpěl na popravy v dobré víře.

Jak to jen šlo, hned někoho popravil v dobré víře.

„Jednou mi v nebi lidi poděkují, že jsem ji naháněl strach. Strach, to je základ každé víry a víra, to je základ spásy! Kdo není hoden života věčného, ať je popraven!

Či snad bůh dovoluje, aby ženy chodily ozdobené a sváděly k hříchu!

Ne, lépe bude, když se ženy zahalí tak, aby nesváděly hříchu!

Obnažená stehna, obnažené paže, obnažená prsa, toť skutečná Ďáblova podoba!

Nedovolím, aby se takto ženy promenádovaly po Praze, ať si je třeba čtyřicet ve stínu!

A kdo se mnou nesouhlasí, toho popravím v dobré víře!“ říkával, když někoho zase na jeho příkaz popravili.

„Nepřeháníš to s těmi popravami v dobré víře? Vždyť jsi jako nějaký džihádista! Bojuješ za svatou věc, a přitom popíráš, všechno, co je napsáno v Písmu svatém!

Copak Kristus vyzývá k zabíjení nepřátel!

Své nepřátele zabíjejí mohamedáni, křesťané by měli odpouštět!

Je přeci napsáno, že nezabiješ a ta tvá chudina se ve vraždění přímo vyžívá,“ zeptal jsem se Jana Želivského po jedné takové popravě.

Ale Želivský rozhodně kroutil hlavou.

„Kdepak, kdepak, to je omyl! Není napsáno, že nezabiješ, ale že nezavraždíš! Nepřítele je dovoleno zabíjet, ve Starém zákoně taky zabíjeli nepřítele, jako by se nechumelilo!“ odpálkoval moje argumenty Želivský a pak zvážněl, „ta věc má, víš, mnohem hlubší kořeny. Tobě to mohu říct, ty mě neodsoudíš jako kacíře.

Ne, že by se mi to nelíbilo, popravovat nepřátele, chraň bůh, ale jde o něco jiného. Dohnala mne karma. Zasloužená a vtipná karma. Totiž byl jsem ve svém minulém životě Janem Křtitelem. Toho, jak jistě víš, popravili. A od té doby se to se mnou táhne.

Ta touha popravovat, říkám si: ,Mně tehdá usekli hlavu pro nic za nic, proč by měli mít jiní lidé hlavu na krku?'

Můj ty bože, kdybys věděl, jak se mi rozjasní v hlavě, když někoho nechám popravit v dobré víře! Troufám si tvrdit, že v takových chvílích se mi zjevuje sám Kristus!

Jako jas v mé hlavě!

Už jednou jsem hlásal Jeho příchod, a taky Ho křtil, tehdy se mraky se rozestoupily, nebe se otevřelo!

Už chápeš!?

Uvízl jsem v jakémsi karmickém bludném kruhu!

Když někoho nechám popravit v dobré víře, rozestoupí se, aspoň v mé hlavě, nebe!

Nemůžu bez toho být, protože nelze být bez Krista!

A že radikalizuji chudinu a dělám z ní běsnící chátru?

To dělal přece i Lenin, i Hitler, a taky Babiš, nebo Okamura!

Kdo ovládá chátru, ovládá svět!

Byl bych blázen, kdybych nepopravoval ty, kdož se staví do cesty mně, a tedy i Kristu!

Pryč s katolickou totalitou!“

Želivský tedy za popravy nemohl, byl jen obětí karmického zákona, který nám říká, že kdo byl popraven, sám bude popravovat.

„Poslyš, ještě mi řekni, kdy bude konec světa? Ty bys to mohl vědět. Bude opravdu brzy, jak říkáš,?“ zeptal jsem se ho ještě na konec světa.

„Ne, brzy nebude, to říkám jen tak. Když chceš ovládnout chátru, musíš ji nakukat, že bude konec světa. Konec světa bude přesně až za šest set let na rok přesně,“ odpověděl mi Želivský.

„Za šest set let? Ale to je přece ještě fůra času, to je přece víc jak polovina jednoho dne kosmického týdne,“ zvolal jsem úlevou a vlepil Želivskému pusu na jeho příjemně hladké čelo, měl ho jako batole.

A za půl roku Želivskému zase uťali hlavu, někteří lidé, hlavně pak neženatí muži, se z toho svého karmického marastu snad nikdy nevyhrabou, pořád jim někde budou viset pamětní desky jako temná výstraha před kopírováním cizích perexů!