K „českým pánům" popraveným 21.06. 1621 cítím jenom naprostý odpor

Před 400 lety přibyla do Prahy nová turistická atrakce, hlavy popravených účastníků stavovského povstání, které byly ukazovány turistům v železných koších, jen jich nebylo dvanáct, jako apoštolů na orloji

            Teď už se k tomu mohu přiznat, byl jsem posledním živým člověkem, který mluvil s Janem Jeseniem před jeho slavnou popravou, která se může svým věhlasem směle řadit k takovým popravám našich dějin, jako utopení sv. Jana Nepomuckého či oběšení Rudolfa Slánského (upálení Jana Husa do tohoto výčtu zahrnout bohužel nejde, protože se tak stalo v Kostnici).

            Předně musím říct, že Jan Jesenius byl podivuhodně klidný, jako by mu snad neměl kat Mydlář  ještě před vlastním stětím napřed mistrně vyříznout jazyk.

            „Byla to blbost, celé to naše slavné stavovské povstání, odporná a hnusná fraška, už od začátku. Počínali jsme si ještě hůř než demokratičtí ministři v únoru 1948, nebo tzv. opozice při pokusech o vyslovení nedůvěry vládě počeštělého Slováka A. Babiše,“ řekl mi Jan Jesenius, olíznuv si rozpraskané rty právě svým jazykem, pokračoval, „to, co nás čeká, je ještě vůči nám příliš milosrdné, vzhledem k tomu, čím jsme se provinili.

            Jak nás to jen mohlo napadnout?!

            Vzbouřit se proti legitimnímu panovníkovi!

            Správně by nás měli nabodnout na kůl, abychom umírali co nejdéle, a vodit k nám školní výpravy, aby děti viděly, jak mohou skončit i ony samy, když nebudou respektovat zákony jako my.

            Jediné, co si teď přeji, je, aby nás snad nikdo nelitoval.

            Doufám, že na nás lidé budou křičet: ,Svině! Zrádci! Pověste je vejš, ať se houpaj!‘

            Naše poprava není žádné neštěstí, naopak!

            Naší popravou začne se nejšťastnější období v našich dějinách, protože už jen to byla naše blbost, že nejsme katolíci, takže naší popravou nastupující protireformaci a rekatolizaci samozřejmě vítám. A čím bude násilnější, tím, líp, aspoň vyžene lidem z hlavy všechny ty luteránské a českobratrské bludy a kdo se těchto bludů nevzdá, ať maže pryč, třeba Komenský!“

            Upřímnost Jana Jesenia mě dojala natolik, že jsem mu ani nepřipomněl, že je autorem naprostého blábolu „O nároku lidu na odpor proti tyranu“, protože vím, že to by u něj vyvolalo další záchvat umanutého sebemrskačství, silný snad i natolik, že by si byl svůj jazyk možná vyrval už rovnou sám, aby ušetřil katu práci (i když pro kata je něco takového hlavně zábava, samozřejmě).

            Místo toho jsem ho raději utěšil, dal mu naději, jak se říká, v poslední hodině života.

            „Nebojte se, milý doktore. Nebudu vás ani trochu litovat, ba právě naopak, budu vám přát na popravišti ta nejkrutější muka,“ slíbil jsem mu a svůj slib o několik hodin později i dodržel, jásal jsem radostí, když byl Jeseniovi vytržen jazyk, byly to pro mne opravdové druhé Vánoce, kdy slavíme příchod Krista.a s ním i láska do našeho ubohého lidského světa, kde můžete přivést lidi k rozumu jen tak, že je popravíte a pak ještě pro jistotu rozčtvrtíte, když už je nechcete přibíjet na kříž, protože hřebíky i řezivo zase zdražily...