JUDr. Stanislav Gross se musí při pohledu na Andreje B. obracet v hrobě

Ano, nejde o padesát miliónů, ani o rybaření na Artěku. S. Gross kdysi neodstoupil kvůli privatizaci Unipetrolu, řízené Andrejem B.,  ale kvůli necelému miliónu, který si půjčil na byt. To byly časy! Někdo dal pade, někdo dvacet 

V ráji to vypadalo skoro jako na Krymu.

Největší zásluhu na tom měl vzduch, který byl nasycen, zrovna tak jako na ruském poloostrově, vonnými silicemi.

Každý, kdo se tohoto rajského vzduchu nadechl (ovšemže jen subjektivně, protože objektivně v ráji žádný vzduch samozřejmě neexistuje, stejně jako logicky objektivně neexistuje žádný ráj, který je jen vždy solipsistickou představou), pocítil, stejně tak jako na Krymu, nesmírou blaženost.

A tato blaženost dávala každému, kdo dlel v ráji, snadno zapomenout na pozemský, tedy již dávno minulý život.

Každým nádechem (stejně jako na Krymu) se vzpomínky na pozemský život v lidském, tak zranitelném a křehkém těle (vždyť stačí setina gramu novičoku a je konec!) stávaly matnějšími a matnějšími, až nakonec odumřely, docela shnily v té rajské blaženosti, takže v konečném součtu nebylo v ráji nikoho, kdo by toužil znova ožít.

I Stanislav Velký, jenž se v ráji ocitl díky svému obrácení, se mocně nadechoval a ona rajská blaženost jej ovládala stále víc a víc, až mu zůstala už jen jedna jediná vzpomínka na pozemský život, která měla už brzy, snad již při příštím nádechu, vzít zcela za své.

Všechno již Stanislav Velký ze svého pozemského života zapomněl a jen to si pamatoval, jak si půjčil na byt od strýčka, a jak kvůli tomu musel odstoupit z funkce premiéra.

„Tehdy jsem si pořídil byt.

Teď by mi byl k ničemu, když jsem k ráji, ale tehdy, mám pocit, že jsem jej potřeboval,“ dohasínala tato poslední pozemská vzpomínka Stanislava Velkého, nenávratně hynouc, jako všechno pozemské, „ten byt stál přes čtyři milióny, tenkrát to byly ještě pěkné peníze.

Ale já dokázal doložit jen takové příjmy, že čistě početně jsem si ten byt nemohl koupit, protože, ať se počítalo, pořád by mi k tomu chyběl milión.

Mně se už ale nechtělo pořád počítat, protože jsem byl předseda vlády a měl jsem spoustu práce. Tak mě, kdoví proč, napadlo, abych řekl, že mi ten milión půjčil bohatý strýček, vlastně ani to nebyl celý milión.

Nešlo ani o padesát miliónů, ani o rybaření na Artěku, ale přesto jsem odstoupil.

Ale proč jsem odstoupil, když nešlo ani o padesát miliónů, ani o rybaření na Artěku, ale jen o necelý milión, to už si fakt nevzpomínám.“

Stanislav Velký to opravdu myslel upřímně, když tvrdil, že si na to nevzpomíná, protože si už skutečně na to nevzpomínal, a s dalším nádechem rajského vzduchu, jenž je tak nápadně stejný, jako vzduch krymský, vzala i tato poslední pozemská vzpomínka za své a Stanislav Velký necítil nic než už jen věčnou blaženost.

Někomu samozřejmě může přijít podezřelé, proč poslední vzpomínkou Stanislava Groose byla vzpomínka na nějaký pitomý byt a blbý necelý milión, kvůli kterému podal demisi, a ne třeba oněch osmdesát miliónů, které mu dal P. Krúpa (letos vyznamenaný Zemanem) za jakési akcie, nebo na prodej Unipetrolu jakýmsi Polákům, kteří za něj nabízeli o čtyři miliardy méně než ostatní a za něž u Stanislava Velkého lobboval jistý Andrej Babiš, který se vyjádřil, že Stanislav Velký je mladý nadějný politik?

Ano, může se to zdát divné, že poslední na, co si Stanislav Velký vzpomněl v ráji, byl ten byt a ten milión, ale nade vší pochybnost tomu tak bylo a my s tím již nic neuděláme…