Jsou ruští sportovci opravdu jen pěšci v Putinově šachové partii?

Pokud u nikoho z letošních ruských medailistů doping prokázán nebyl a ani se tak v dohledné době nestane, tak mi přijde nefér dělat kvůli případu Valijevové ze všech ruských sportovců automaticky podvodníky

Eteri to ve vězeňském mundúru náramně slušelo, o svém případu mluví docela otevřeně, nic nezamlčuje, nic nepřikrašluje, nesnaží se nijak umenšit svoji vinu, naopak se k ní otevřeně přiznává.

„Kamila je nevinná, nemůže za to, v jaké zemi se narodila a co její předci provedli v roce 1968 v Československu, ostatně to nebyli ani její předci, ale Ukrajinci,“ ospravedlňuje sympatická Eteri svoji svěřenkyni, dnes již bývalou, a dodává, „ty dědovy kapky jsem jí dala já. Měla jsem o ní strach, kdybyste viděl, jaké psí kusy jsem s ní prováděla a najednou, najednou mi ji přišlo líto, že jí snad nějak ubližuji a proto jsem jí chtěla zvýšit průtok krve, aby lépe snášela moje tréninkové metody.“

Věřím Eteri každé její slovo, ostatně není těžké věřit takového charismatické ženě každé její slovo.

Přesto mi však nedá, abych se jí nezeptal: „Chápu, že jste měla o Kamilu strach. Při vašich tréninkových metodách. Ale musela jste přeci vědět, že to, co děláte je zcela neslučitelné s morálkou ruského sportovce.

Norové, Američané, ti ať si vesele dopují, když jim to svědomí dovolí. Ale o ruských sportovcích se moc dobře ví, že doping je pro ně ten nejtěžší, smrtelný hřích a dopuje-li ruských sportovec, tak jen zcela nevědomě. Vždyť i sám prezident Putin a vysocí představitelé sportovních svazů opakovaně odsoudili dopování v Rusku a vyjádřili rozhodnost bojovat proti tomuto zlu, kterým je doping ve sportu.

Ostatně proto jste i skončila v této trestanecké kolonii jako ta největší čubka.

Musela jste vědět, že pokud tento zločin spácháte, tak bude následovat tvrdý trest, protože jsou jen dvě věci na světě, které Rusko, ten spící medvěd, nikdy a za nic nestrpí. Tou první je genocida Rusů na Ukrajině, tou druhou je doping ruských sportovců.“

Eteri se usměje: „Ano, věděla jsem, že to co dělám, je nejtěžším hříchem, protože tím špiním a poskvrňuji svatou čest ruských sportovců. Ale učinila jsem tak na popud Borise Berezovského a několika Američanů, kteří se mi však nepředstavili, jen mi řekli, že je posílá Berezovskij. Oni mě k tomu navedli, abych Kamile dala ty kapky, které potajmu užívá její dědeček.“

„Američané? Tak to je těch sedm let, co jste za to dostala, ještě docela málo. Měla jste velké štěstí, že jste se ke všemu sama přiznala, nic nezapírala. A jinak jste zde spokojená?“ ptám se Eteri.

„Ano, jsem zde spokojená. V lepší trestanecké kolonii nemohu být, Mordvinsko je moc pěkné. Až mám chvílemi strach, jestli jsem opravdu ve vězení, tak pěkně tady se mnou zacházejí. Bojím se totiž svého svědomí. Že až mne odtud propustí, nebudu se cítit skutečně potrestaná za svůj zločin.

Nemohl byste se, prosím, přimluvit, aby mne tady aspoň trochu ponižovali?“

„To bych mohl,“ slíbím a loučím se s usměvavou Eteri.

„Moc vám děkuji. Člověku je hned líp, když ví, že jeho vina bude smazána vlastním utrpením,“ pokloní se přede mnou Eteri a mně najednou přijde nefér dělat z této dámy automaticky pouhého pěšáka v Putinově partii, vždyť ani ona přece nemůže za to, v jaké zemi se narodila...