Jsou pro nás větším nebezpečím imigranti, nebo sucho?

Záplavy migrantů se, díkybohu a díky Zemanovi, bát nemusíme. Ale kdo zastaví sucho? Přehrady na vyschlých řekách?   

            Vyschlo mi v ústech, a tak jsem hledal nějakou pumpu, abych si mohl ústa řádně propláchnout pramenitou vodou.

Jezdil jsem na svém harleji od vesnice k vesnici, ale žádnou pumpu, která by fungovala, jsem nemohl pořád najít. Všechny pumpy byly hluché a němé, nevyvalil se z nich žádný proud vody, byť jsem jejich rameny lomcoval sebezuřivěji, jen bezmocně hýkaly jako staré hajtry.

„Co to tady máte za pumpu?!

Vůbec nefunguje a mně už docela vyschlo v ústech!“ obořil jsem se navztekaný na vesničana, který se v jakési vesnici, na jejíž jméno si už nevzpomínám, nachomýtl k mému neúspěšnému pumpování.

„Pumpa je dobrá. Nic jí není,“ odpověděl vesničan.

„Tak proč nepumpuje?

Jsem snad blázen?

Nebo neumím pumpovat?“ div jsem vesničana nechytil za klopy jeho prostého, vskutku venkovského obleku, a nezačal jím třást.

„Nejste blázen. A pumpovat taky určitě umíte, na tom není nic těžkého,“ řekl a suše dodal, „ale není voda.“

„Jak to, že není voda?“ obořil jsem se na něj.

„Je sucho.

Podívejte, zem je úplně vyprahlá. A tráva suchá. I stromy už skoro všechny uschly. Dobytek mře, a ptáci taky. Daří se jen sukulentům.

Slyšíte to mrtvé ticho všude kolem?

Nikdo neseče trávu u svých domů, sekačky zahálejí, všechno je na troud,“ vysvětloval mi vesničan, dodávaje „byl jste někdy ve Svaté zemi?“

„Ve Svaté zemi?“ nechápal jsem.

„Ve Svaté zemi,“ přitakal a pokračoval, „já tam byl na pouti. Letecky. Vypadá to teď u nás stejně jako ve Svaté zemi. Vše je vyschlé a proto svaté, vždyť i ten Jordán je jen potůček.“

„Dobře, chápu, je sucho, proto z pumpy neteče voda. A snad to tady vypadá skutečně jako ve Svaté zemi, ptáci chcípají, lilie schnou i ten dobytek mře.

Ale čím si vypláchnu ústa?

Mám je mít taky docela vyprahlá?“

Vesničan si sundal svůj klobouk (všichni venkované nosí kdoví proč klobouk, asi kvůli selskému rozumu) a začal jej žmoulat ve svých rukách: „Máme doma ještě trochu vody.

Chtěli jsme s ní umýt auto, je celé zaprášené. Dávno už nepereme, ani se neumýváme, ale auto je vizitkou člověka,“ řekl mi vesničan.

„Proč mi to říkáte?“ nevěděl jsem, co mi tím chce vesničan naznačit.

„Jen to, že kdybyste chtěl, tak si tou vodou můžete vypláchnout ústa,“ odpověděl mi vesničan.

„Cože, vy se se mnou chcete rozdělit o poslední vodu?“ vydechl jsem úžasem.

 „Nic jiného mi ani nezbývá, neboť je psáno: ,Host do domu, bůh do domu!’“ odpověděl vesničan.

„Člověče zlatá, kde bydlíte?“ vykřikl jsem radostí.

„Tady kousek! Je to odtud tak dvě stě metrů,“ ukázal vesničan východním směrem od pumpy.

„Nasedejte!“ nařídil jsem mu, nastartoval svůj harlej a za necelých dvacet sekund na to už zase slézal i s venkovanem ze svého harleje.

„Mámo, vedu hosta!“ křikl vesničan, když jsme vešli do jeho domu.

Od televizní obrazovky se zvedla žena v květované zástěře.

„To jsou k nám hosti!“ vítala mne srdečně, dodávajíc, „dívala jsem se na předpověď. Je to pořád stejné, bude jasno, jen místy na západě republiky polojasno.“

„To se dalo čekat, že bude pěkně,“ přikývl vesničan a řekl, „dej pánovi všechnu naši vodu, potřebuje si vypláchnout ústa.“

„Ježišmarjá!“ spráskla vesničanka ruce, jako kdybych byl nějaké zjevení, „to jsi měl říct hned, to bych vám nevykládala o počasí, když je jasné, že pršet nebude, ani mrholit!“

A jako lasička se protáhla mezi mnou a vesničan, aby byla v cukuletu zpátky s pet lahví vody.

„Děkuji vám,“ řekl jsem a vzal si od ní vodu.

„Koupelnu máme tady,“ ukázal vesničan na jakési dveře.

Opravdu to byla koupelna. Vypláchnul jsem si v ní ústa a najednou se mi velmi ulevilo.

„Děkuji. Moc mi to pomohlo. Ještě trochu vody zbylo,“ vracel jsem pet lahev, dodávaje, „co jsem dlužen?“

„Panebože, to byste nás strašně urazil! To se ani neopovažujte nám něco dávat!“ spráskla ruce žena.

„Jsme hrdí na to, že jsme vám mohli nabídnout svoji poslední vodu, a jsme rádi, že vám to pomohlo. Víc ke štěstí nepotřebujeme,“ doplnil svoji ženu vesničan.

„Nechcete se aspoň projet na harleji? Dovezu jednoho z vás v okruhu deseti kilometrů, kam budete chtít. Zpátky si můžete udělat pěknou procházku,“ nabízel jsem těm hodným lidem.

„Děkujeme, pane. Jste moc hodný. Ale za chvíli budou na ČT 24 zase dávat uprchlíky. To je vám taková sranda, ta jejich multikulturní propaganda. My se u toho s tátou vždy tak nasmějeme.

Řekni, táto!“ plácla žena vesničana po zádech.

„Můžeme se potrhat smíchy. Ale ta jejich protiruská propaganda, to je vám taky náramná sranda. Tu dávají na ČT24 zase večer, od osmi. Člověk aby nedělal nic jiného, než se jenom pořád řehonil,“ přisvědčil vesničan.

„Jak chcete, nerad bych vámi jakkoliv manipuloval. Ještě jednou děkuji a někdy zase nashledanou!“ rozloučil jsem se s těmi hodnými lidmi, vyšel před jejich dům, sedl na harleje a vyrazil na další bezstarostnou jízdu rovnou za světlometem svého stroje, kam mě navigace nazdařbůh povede.