Jsi-li boží syn, vrhni se dolů!

Kdož máš odvahu býti božím synem, zvítězit nad tímto světem, vrhni se dolů! Kdož máš strach, služ Ďáblu!

          Ze zpovědi božího syna

         „Skoč, jsi-li boží syn, haha!“ smál jsem se často tomu, že Ježíš neskočil z vrcholku chrámu, aby dokázal, že je boží syn, jak ho k tomu naváděl Ďábel.

            Ovšem Ďábel dobře věděl, co dělá, vždyť dobře ví, jak ovládnout lidské duše. Lidé potřebují k tomu, aby uvěřili v boha zázraky, potřebují zázraky jasné a hmatatelné, aby jejich víra byla pevná.

            Proto Ďábel pokoušel Ježíše na skále.

            Nebo nepokoušel, ale vysmíval se mu, protože mu v tu chvíli říkal: „Učiň zázrak, jinak v tebe neuvěřím! Neuvěřím, že jsi boží syn, když se dole rozbiješ na cimprcampr!“

            Ježíš by samozřejmě byl božím synem i bez všech těch zázraků, ale kdyby tyto zázraky, z hlediska boha ovšem jen pouhé a nanejvýš směšné eskamotérské triky, nečinil, kdo by v něho, přese všechno, uvěřil?

            Každý může přece tvrdit, že je boží syn, ale boží syn musí konat zázraky, jinak to není boží syn!

            Tehdy ale ještě Ježíš ze skály neskočil. I jemu muselo být konání zázraků odporné. Nepřišel přece na svět proto, aby konal ty nejprimitivnější zázraky, přišel na svět, aby přinesl spásu a co je víc než spása?

            Na co jsou tady nějaké zázraky, směšné a obyčejné, popírající toliko pozemské fyzikální zákony, když on, Spasitel, nabízí věčný život v božím království, kde žádných zázraků není třeba, protože v božím království je možné všechno?

            To, že Ježíš tenkrát neskočil ze skály, nebylo vůbec jeho triumfem nad Ďáblem, i když se to tak samozřejmě mohlo zdát. Ďábel ovšemže ví, že jeho dny jsou sečtené, že jednou bude Ježíšem, tedy samotným Kristem poražen, a v tomto okamžiku přestane veškeré Zlo, jehož je ztělesněním existovat, od toho okamžiku bude vše jen absolutní Dobrem, kterým není nikdo jiný než jen sám bůh.

            Ale nebyl by to Ďábel, aby Ježíši, tedy samotnému Kristovi jeho vítězství co nejvíce neztrpčil, aby se všemu jeho snažení nevysmál, byť za to zaplatí věčným zatracením. Tím, že místo Ježíše skočil ze skály on sám. Skočil a nerozbil se, přežil svůj pád, přežil jej, a proto se stal vládcem tohoto světa, neboť učinil zázrak.

            „Vidíš, jak málo stačí, aby lidé uvěřili, že jsem božím synem já, a ne ty! Jeden jediný zázrak!“ smál se Ďábel Ježišovi do jeho mírných očí.

            A tak Ďábel zvítězil nad Ježíšem aspoň takto, donutil jej, aby taktéž konal zázraky, což muselo být ovšem Ježíšovi z duše odporné, ale co mu zbývalo, když Ďábel ovládl lidské duše natolik, že jej lidé mylně považovali za boha?

            Tím se ovšem musel Ježíš nutně snížit na úroveň Ďábla. To všechno božské v něm bylo pošpiněno jarmarečními triky, ze kterých zůstávali lidé paf, veškerá boží všemohoucnost, veškerá boží transcendence se pro ně smrskla na „zázraky“ a vyvolání Ducha svatého při spiritistických seancích, které se, kdoví proč nazývají, mše svaté.

            Při každém takovém zázraku, který Ježíš vykonal, na něj Ďábel posměšně pomrkával: „Neříkal jsem to? Lidé, které tvůj fotr tak miluje, jsou jen docela obyčejná hovada, ovce, které jdou za každým, kdo jim dá nažrat!“

            Nepochybně i Lazar, kterého Ježíš vzkřísil, nebyl nikdo jiný než sám Ďábel, jenž vzal na sebe Lazarovu podobu.

            „Tak tady mě máš! Vzkříšeného! To je, panečku, zázrak! Podívej, všichni věří, že jsi boží syn!“ posmíval se Ďábel Ježíši, když vyšel z hrobu, bodře dodávaje, „teď můžeš vzkřísit všechny mrtvé! Proč je nevzkřísíš? Vzkřis všechny mrtvé, jako jsi teď vzkřísil mne, Lazara, dokaž, že jsi boží syn!

            Když vzkřísíš všechny mrtvé, nebudeš už muset umírat na kříži a sám vstávat z mrtvých, hehe!“

            Tento Ďáblův výsměch, to bylo skutečné Ježíšovo utrpení, ne nějaké bičování, či ukřižování. On, jehož království není z tohoto světa, se musel tady na zemi patlat s nějakými zázraky, aby lidé, které přišel spasit, v něj uvěřili.

            Proto, a pro nic jiného, jsem se smál, kdykoliv jsem si vzpomněl na Ježíše, jak stojí na skále a Ďábel se mu směje. Já se ovšem nesmál Ježíšovi, ale lidem. Lidem, které Ďábel miluje mnohem víc, než je miluje bůh, protože je to Ďábel, který si člověka přetvořil k obrazu svému. Smál jsem se tomu, že lidé, kteří si myslí, že věří v boha, věří ve skutečnosti v Ďábla, protože nebýt zázraků, nikdy by neuvěřili, že Ježíš je boží syn!

            „Hehe!“ směji se tomu i teď, když já sám stojím na skále, jako na ni kdysi stál sám Ježíš, ovšem s tím rozdílem samozřejmě, že já nejsem Ježíš, ale zhmotněné Zlo.

            Protože co jiného než Zlo je můj smích, jejž ve mne vyvolávají všichni ti lidé, kteří si myslí, že věří v boha, a proto mne mají za Ďábla, protože, dle jejich nejsvětějšího přesvědčení, posunuju význam toho, co kdy řekl a vykonal Ježíš?

            Mají mne za Ďábla, všichni ti naivní a důvěřiví lidičkové, kteří sednou na lep prvnímu eskamotérovi činícímu znamení, mají mne za Zlo, ale není tímto Zlem samotný bůh?

            A není bůh především Zlem, protože kdo jiný by měl strhávat ze skutečnosti ono pozlátko milosrdnosti, které na ni nanesl Ďábel, protože kdo jiný než Ďábel je přeborník v mazání medu kolem huby?

            Bůh je Zlo a nic než Zlo, protože Zlo je jediná skutečnost, která existuje, jedině ve Zlu se nám ukazuje bůh. A jsem-li tímto Zlem já, pak nemohu být než božím synem, protože koho jiného mohou nenávidět ti, kteří se v kostelech klaní Ďáblu, jenž je omamuje kadidlem, než boha a jeho syna, tedy mne?

            Proto jsem teď na kostelní věži, abych se z ní vrhl dolů. Skočil, protože jsem boží syn, který nepotřebuje vstávat z mrtvých, neboť cesta k Otci nevede vzhůru, ale právě dolů, k sebezničení, k rozdrcení všeho pozemského, k popření sebe sama.

            Ježíš z chrámu neskočil proto, že by ho Ďábel zachránil, nedovolil mu dopadnout na zem, vzal by ho do svých rukou, ne proto, že by se čehokoliv bál, jelikož dobře věděl, že právě tím by dal Ďáblovi do rukou tu největší zbraň, kdyby ho ten zachránil.

            Ale já skočím. Skočím dolů, abych nad Ďáblem zvítězil a dopadl na zem, jež mně rozdrtí na kaši. Nedovolím Ďáblu, aby mne zachránil, přemůžu jej, neboť já sám budu ve svém pádu bohem, nehybným hybatelem, kdežto Ďábel zůstává ve svém pádu zase jen Ďáblem, někým, kdo jen předstírá, že je bůh...

            Ještě se jednou nadechnu, abych Ďábla oklamal, aby si myslel, že mám strach, a skočím, už není na co čekat, vítězství božího syna nad tímto světem je už na dosah!