Jsi-li Boží syn, skoč! Bůh dá andělům příkaz, aby tě ochránili!

V diskuzi pod mým předcházejícím článkem se velmi zajímavě rozepsala jedna diskutující. Její myšlenky jsou natolik podnětné, že neváhám a skáču...

V jinak vcelku skromné diskuzi, jak už je u mých blábolů dobrým zvykem, pod mým článkem „K článku pana L. Stejskala o článku pana M. Šupy o zásadním omylu křesťanství“  mne velmi zaujal diskuzní příspěvek paní Valíkové, ano, té paní Valíkové, která ani neví, jak začíná bible, to jest Písmo svaté

S vaším laskavým svolením si dovolím tento nadmíru zajímavý příspěvek ocitovat celý, v původním, nijak nezměněném znění: „Mno. Evangelia a příběh Krista nám říkají, že kdokoli myslí a jedná sám za sebe, může být i chvíli oslavován, ale stejně nakonec dostane přes držku a někdy se na něj vykašlou i nejbližší, třeba jen na čas. Že ten příběh o ohebnosti davu a šikaně výjimečných je tu mezi lidmi každodenní záležitost.

Přesto do toho marasmu Bůh pustil syna, abychom si v tom sami tu držku vymáchali a něco pochopili.

Pan Trčálek stále s někým rozmlouvá, není si ovšem jist, zda s Bohem, Kristem či ďáblem, nebrala bych vážně. Pěkný den.“

Mno, ponechme stranou slova o vymáchání držky a pochopení toho, co evidentně paní Valíková chápe nejlíp, a každý, kdo to nechápe nejlíp jako ona, je samozřejmě čert, kterého paní Valíková okamžitě odhalí a usvědčí, a ani nemusí mít čertovský ocas, stačí docela, že si myslí něco jiného než paní Valíková.

Naši pozornost zaměřme na závěrečná dvě zásadní sdělení, která paní Valíková vtělila do svého elaborátu stejně tak, jako evangelisté (nemyslím samozřejmě autory apokryfních evangelií, chraň Bůh) vtělili do svých výtvorů jednou provždy platnou a absolutně neměnnou, jako by Bůh byl skutečně mrtvý, Pravdu.

„Přesto do toho marasmu pustil Bůh svého syna!“ oznamuje nám paní Valíková, aniž by svoji myšlénku dále rozvedla, v duchu dojemných historek, které se vyprávějí v rámci pastorace.

Nezbývá tedy, abych tuto myšlénku paní Valíkové rozvedl já.

A začnu hned svižnou otázkou.

„Do jakého marasmu?“ ptám se a pochopitelně si sám odpovídám, „myslí paní Valíková tímto marasmem svět, který stvořil přece sám Bůh, neboť tento svět, jeho každá částečka, je nevyvratitelným důkazem Božího zázraku stvoření?“

Správně by tedy paní Valíková měla napsat Božího marasmu, ale zřejmě je jí milejší milosrdná lež než krutá pravda.

Kam poslal Bůh svého Syna?

Poslal ho mezi Židy, tedy národ, který si sám vyvolil, a kterému určil zemi zaslíbenou a svatou.

Naznačuje nám tedy paní Valíková, že země zaslíbená, v němž žil vyvolený národ, byla zemí marasmu?

Abych se přiznal, přijde mi toto tvrzení paní Valíkové trochu přehnané.

Vždyť Židé přece uctívají téhož Boha, s nímž soukromě rozmlouvá i paní Valíková.

„Tak jakýpak marasmus?“ tážu se.

Tehdejší židovská společnost byla přece tradiční, všichni věřili v Boha, o manželství homosexuálů by člověk v té době nezakopl ani náhodou.

„Tak jaký marasmus, hergot?“ ptám se zas.

Pokud marasmus, tak jedině Boží marasmus!

A kdo ukřižoval Ježíše?

Ukřižovali ho právě ti lidé, kteří uctívají stejného Boha, jakého uctívá i paní Valíková, ukřižovali ho v předvečer největšího náboženského svátku a ukřižovali ho právě proto, že posunoval význam Starého zákona!

Paní Valíková mluví o ohebnosti davu.

Považuje tedy lidské bytosti věřící v Boha, věřící tomu, co bylo zjeveno ve Starém zákoně, lidské bytosti dodržující Boží přikázání, za ohebný dav?

V duchu této „logiky“ ovšem můžeme považovat za ohebný dav třeba i katolickou církev…

Shrňme tedy to, co nám píše paní Valíková, z pohledu Boha.

Podle paní Valíkové nám tedy Bůh říká: „Lidi, já vás miluji, ani nevíte jak. Pravda, odsoudil jsem vás k smrti, ale to už je pryč. Teď už chci, abyste žili věčně.

Ptáte se, jak to udělám?

Udělám to docela jednoduše!

Pošlu do toho svého marasmu svého Syna. Vy mi ho musíte ukřižovat, jinak nebudete spaseni. Protože když mi ho neukřižujete, tak nevstane z mrtvých. A když nevstane z mrtvých, tak nebudete spaseni, přesto, bohužel, nejede vlak. Já vím, ukřižování je hodně blbá smrt, zvláště v zemi zaslíbené, kde by se měli všichni milovat.

Ale co se dá dělat?

Nic, prostě ukřižovat a basta, jinak s vámi novou smlouvu neuzavřu a vy nebudete žít věčně!“

Nu, snad je Bůh opravdu milosrdný, snad opravdu překypuje láskou k lidem, když je spasí jedině tehdy, když mu ukřižují Syna.

Ovšem je otázkou, proč marasmus, o kterém mluví paní Valíková, neskončil zmrtvýchvstáním Krista, ale pokračuje další dva tisíce let, nebo chce snad někdo tvrdit, že například dějiny čistě křesťanské Evropy nejsou jeden velký krvavý marasmus?

No, a pak tady máme druhé sdělení.

„Pan Trčálek stále s někým rozmlouvá, není si ovšem jist, zda s Bohem, Kristem či ďáblem, nebrala bych ho vážně,“ oznamuje světu paní Valíková.

Ovšemže, samozřejmě se na paní Valíkovou nezlobím a samozřejmě, že necítím sebemenší potřebu paní Valíkovou zatracovat, tak jako to ona činí vehementně vůči mé osobě. Chápu, že ji to hněte, že mne Bůh miluje víc než ji a že se mnou rozmlouvá o věcech, o kterých ona nemá ani tušení.

Odpouštím jí její nenávist vůči mé osobě, neboť neví, co mluví.

Samozřejmě, že mluvím s Kristem.

S kým jiným bych měl mluvit?

Kristus je přece integrální součástí každého z nás, protože kdyby nebyl, nebyl by to Kristus a my bychom nebyli stvořeni Bohem.

Kristus promlouvá ke každému a já opravdu nevidím nic špatného, na rozdíl od paní Valíkové, na tom, že s ním rozmlouvám.

A že mi říká něco jiného, než co si myslí paní Valíková?

Za to já ovšem nemohu, má-li s tím problém, ať se obrátí na Krista.

Nejraději si s Kristem rozmlouvám, když řežu dřevo na cirkulárce. Je to pochopitelné. Ve svistotu třpytně roztočeného kotouče je nepochybně cosi nadpozemsky mystického. A rovněž i v proudu vzduchu, který mi při řezání čechrá kštici. Nebojím se říct, že tento proudící vzduch je Duch svatý, který na mně právě v tu chvíli sestupuje (vítr je přece pro katolíky symbolem Ducha svatého).

A nejblíž jsem Bohu a Kristu, když svou hlavu přiblížím na vzdálenost pouhého jednoho centimetru od rotujícího kotouče. V tu chvíli už stojím nepochybně na prahu Božího království, kam se, na rozdíl od paní Valíkové dostanu, ale moje vina to není, opravdu ne.

A v tento moment se samozřejmě do mé rozmluvy s Kristem vmísí Ďábel. Na tom ovšem není nic divného, kde je Kristus, tam je i docela zákonitě Ďábel. Není to jistě náhoda, že nejvíce jsou Ďáblem pokoušeni právě světci, že právě světci přicházejí do bezprostředního kontaktu s Ďáblem a jeho pokoušením tak často.

„Jsi Boží syn, strč hlavu do pily! Bůh dá andělům příkaz, aby ji zastavili!“ pokouší mě Ďábel.

Samozřejmě ho neposlechnu. Odtáhnu svou hlavu, vypnu cirkulárku a začnu nařezaná polena úhledně rovnat do dřevníku, Bůh ví, jaké bude letos zima!