Jsem ženatý, ale ženy mě stále sexuálně přitahují

Oženil jsem a čekal, že mne ženy přestanou sexuálně přitahovat. Jenže opak je zjevenou pravdou, přitahují mě snad ještě víc

            Oženil jsem se schválně v kostele, ale zázrak se nedostavil.

            Jaké bylo mé zděšení, když jsem hned na druhý den zjistil, že mne ženy stále sexuálně přitahují, totiž i jiné ženy než jen ta vlastní!

            Většina žen, na které jsem pohlédl, zůstávala pro mne i nadále, ač jsem byl již několik hodin ženat a měl jsem za sebou svatební noc, sexuálním objektem, a tedy i při pouhém pohledu na ně musel jsem nutně hřešit!

            Vystrašen tím, běžel jsem okamžitě za knězem, který mne oddával. Byl to ještě poměrně mladý muž. Mohl mít okolo třiceti let, byl tedy přibližně stár jako Ježíš, když začal působit, přesto se mu však v obličeji usazovaly již neklamné známky důstojnosti a velebnosti, taky typické pro tyto muže, kteří rozhodli se pro svatý celibát.

            Po nezbytných úvodních ceremoniích, které vždy přináší setkání s knězem, jsem přešel rovnou k věci: „Chci se vás na něco zeptat, pane faráři a tentokrát se to nebude týkat trojjedinosti.

            Zajímá mě něco jiného.

Totiž to, zda jste skutečně knězem?“

Farář se mému dotazu samozřejmě podivil, ubezpečiv mne, že samozřejmě přijal kněžské vysvěcení z rukou biskupa.

„Nemyslím to zle, ani nechci říct, že jste podvodník jako Halík,“ ujistil jsem ho zase já a pokračoval, „ale třeba mohlo při vašem vysvěcení dojít k nějaké formální chybě, třeba se biskup přeřekl, omylem nepoložil zcela přesně ruku na vaši hlavu, nebo měl prsty při svěcení příliš u sebe, nebo vy sám jste v tu chvíli myslel na něco, co nemělo s vysvěcením nic společného a tedy jste ve skutečnosti vysvěcen nebyl, ačkoliv to vypadalo, že vysvěcen jste.

U takovýchto důležitých obřadů stačí přece maličkost, nepatrná odchylka a kýžený výsledek se nedostaví.“

Kněz odpověděl něco v duchu, že o ničem takovém neví, že jeho vysvěcení je zcela řádné a že je u boha veden jako kněz, přičemž bylo zřejmé, že je mu moje vyzvídání proti srsti a jen křesťanská morálka mu brání v tom, aby se mne nerozeřval, že zpochybňuji jeho kněžské vysvěcení.

Abych to utnul, řekl jsem: „Proč se ptám?

Ptám se proto, že mne stále sexuálně přitahují ženy, velebný a důstojný pane!

Jak víte, vstoupil jsem docela nedávno, vlastně stále jen před několika málo hodinami do stavu manželského, to jest, byl jsem spojen navěky, jak tady na zemi, tak i v nebi, v dobrém i zlém se svou ženou, byl jsem spojen bohem, respektive vámi, který zde boha zastupujete, vykonáváte jeho vůli atd.

Z toho, co mi vámi bylo sděleno při školení před vstupem do manželství, jsem pochopil, že moje žena, se kterou jste mne oddal, bude již mojí jedinou ženou po celý život, že žádnou jinou ženu už nepoznám, myslím, tělesně nepoznám.

Avšak ke svému překvapení jsem zjistil, že mne ženy nadále sexuálně přitahují!

Oženil jsem se, ale nic se nezměnilo!

Teď, když mám ženu, se kterou můžu souložit, aniž bych zatracoval svoji duši, by mne přece už jiné ženy přitahovat neměly, protože spása musí být vždy víc než hřích.

Ale ony mne stále přitahují, stále jsou pro mne sexuálním objektem!

Požehnal jste, velebný a důstojný pane, našemu manželství, respektive požehnal mu bůh skrze vás, tak proč mne pořád přitahují jiné ženy, proč už jen při pouhém pohledu na ně, a nemůžu se přece pohledům na ně vyhýbat, musím hřešit, proč mne před tím svátost manželská neochránila, je-li svátostí?

Žádáme přece boha při svých modlitbách, aby nás ochránil od všeho zlého, vstoupil jsem dokonce kvůli tomu do manželství, ale ve skutečnosti nejsem od ničeho nijak chráněn, není zde žádný rozdíl mezi tím, když jsem byl svobodný a tím, když jsem nyní ženatý, musím-li při pohledu na ženy stále hřešit.

A tak mne napadlo, jestli naše manželství ve skutečnosti uzavřeno nebylo, protože vy nejste ve skutečnosti knězem, protože kdybyste byl opravdu knězem, měl bych si vystačit už jen s jednou ženou, s tou, se kterou jsem oddán, a ostatní ženy by už neměly pro mě být sexuálními objekty, přičemž opak je smutnou pravdou.

Ale když říkáte, že knězem jste, když to tvrdíte, když na tom trváte...“

Kněz samozřejmě důrazně zopakoval, že je nadevší pochybnost knězem a dlouze se a obšírně se rozhovořil o pokušení, prokládaje svůj výklad hojně citáty z evangelia.

Nevím proč, ale ten jeho výklad, který se motal pořád dokola, v němž pořád zdůrazňoval, že musíme být silní a myslet na boha, mne dráždil a rozčiloval stále víc a víc až jsem vybuchl.

„Jděte k čertu s nějakým pokušením!“ zvolal jsem a pokračoval, „právě proto jsem se ženil, abych byl pokušení ušetřen, a vy tady pořád melete dokola, že musím být silný!

Tak proč jsem se ženil, když teď musím být pořád silný?!

Chci vědět, odkud se to pokušení bere, i když jsem teď ženatý a můžu mít sexu, který není hříšný, co hrdlo ráčí!

Buď je manželství svátost, která nás uchrání od všeho zlého, nebo není svátost, a pak vy nejste kněz, protože kdybyste byl kněz, tak by už pro mne nebyly ženy sexuálním objektem!

Ožením se a mám odolávat pokušení!

Kdo to kdy viděl!

A netahejte sem žádného ďábla, prosím vás!

Buď je bůh všemohoucí a má tedy i moc nad ďáblem, nebo není všemohoucí a potom není bůh!

A je-li všemohoucí, a přesto dovolí, aby nás pokoušel ďábel, nebo nás dokonce pokouší on sám, pak nemůže existovat žádný hřích, protože když tomuto božímu pokušení podlehneme, tak jsme podlehli bohu a podlehnout bohu vždy musíme, protože nemůžeme být silnější než bůh, nemůžeme se vzepřít boží vůli.

Víte, co já teď udělám, velebný a důstojný pane!

Já teď půjdu a podlehnu pokušení!

S první ženou, kterou potkám, sesmilním ve svých myšlenkách, a možná nejen ve svých myšlenkách!

Buď jste mě měl pořádně oddat, tak, abych už byl navždy ušetřen všeho pokušení, nebo nežvanit o tom, že bych měl být silný!“

To jsem řekl tomu mladému muži, který se prohlašoval za kněze a nechal ho napospas jeho vlastnímu rozhořčení, protože kněze jistě musela taková slova rozhořčit, neboť se jistě dotkla jeho pýchy a jeho kněžského ega.

Ale co je mi do nějakého chlápka, který předstírá, že žije v celibátu a který si kvůli tomu nechal vyholit na hlavě kolečko?

Šel jsem a hned s první ženou jsem zhřešil v myšlenkách, parádně jsem si to užil, a nebyla to moje vina, neměl jsem se z čeho zpovídat, by-li to sám bůh, který mne takto pokoušel.

Ženě doma jsem samozřejmě nic neřekl.

Copak ona taky nehřeší ve svých myšlenkách?

Všichni hřešíme, protože tam, kde jsou hříchy, je a musí být i bůh, a dost možná, že jedině tam.