Jsem hrdý na to, že naši fotbaloví reprezentati nepokleknou před BLM

Vzhledem k tomu, že Skotové nejspíše taky nepokleknou, jde sice jen o remízu, ale i tak je to pro mě důvodem k hrdosti na to, že jsem Čech a ne Black Lives matter

            Dost bylo klečení, toho věčného poklekávání, kterým jsme my Češi, jedině vešli do dějin jako národ skrznaskrz zbabělý, nebodný obdivu, natož úcty!

            Teď už nepoklekneme, ani kdyby trakaře padaly, už toho máme plné zuby!

            Poklekli jsme, stejně jako náš patron zbabělý sv. Václav, v roce 1938 před Němci, klečeli jsme před nimi celých šest let, a když skončila válka, sami sebe stavěli jsme na roveň nejstatečnějších národů, s drzostí sobě vlastní přetavili jsme naše zbabělství v to největší hrdinství, jaké může existovat, a jako důkaz tohoto hrdinství odsunuli jsme Němce, abychom tím ve vlastních očích nabyli velikosti takřka titánské!

            Poklekli jsme v roce 1968 před Ukrajinci, kteří nás obsadili bez jediného výstřelu, když veškerý náš odpor proti této asiatské hordě od Dněpru směstnal se do obrácených směrovek. A klečeli jsme před fašisty z Ukrajiny dalších dvacet let, abychom i tuto naši zbabělost považovali za to největší hrdinství, které se projevovalo tím, že jsme doma říkali a mysleli si něco jiného než jsme říkali a mysleli si na veřejnosti, že jsme na prvomájových manifestacích provolávali slávu KSČ, ale  v duchu jí posílali do prdele stejně jako všechny bolševiky, kterých bylo mezi námi přes milión.

            A poklekli jsme i v roce 1989 před Havlem a jeho sebrankou, která nás uvrhla do ještě většího otroctví, neboť toto otroctví se zdálo se být domnělou svobodou, klečeli jsme a nijak se nebouřili proti, že to, co budujeme, není ve skutečnosti kapitalismus a demokracie , ale jen opět a zase socialismus a totalita, protože nám to naše zbabělost nedovolovala.

            Ale teď už klečet nebudeme!

            Naklečeli jsme se více než dost za celá staletí, kdy jsme bez jakéhokoliv odporu přecházeli z jedné poroby do druhé, mlčky a se sklopenými hlavami, zatímco jiné národy rvaly se a bojovaly za svoji svobodu, statečně prolévajíce krev svých nejlepších synů a dcer.

            Ale s tím je konec!

            Opět našli jsme v sobě svoji ztracenou odvahu, opět můžeme být hrdi na to, že jsme Češi, kteří neutíkají z boje, ale ne proto, že do něj ani nevytáhli, ale proto, že jim to jejich hrdost nedovolí!

            Trávník v Glasgow promění v bitevní pole, na němž bojuje o všechen příští osud našeho světa, na němž nelítostně srazí se síly Dobra a Zla, pažit v Glasgow nebude mlčenlivým svědkem další manifestace naší zbabělosti, ale právě naopak!

            Naše, česká kolena, na něm nezanechají po sobě důlky jako nesmazatelné hanby českého národa, jako zrady těch, kteří ještě neklesli na mysli a na duchu, a bojují za svět takový, jaký byl kdysi v těch dávných dobách, kdy moudří králové vládli moudře svému lidu a po padesáti pohlavích nebylo nikde ani tuchy!

            Stopa, kterou na tomto pažitu zanecháme, bude stopou mnohem vznešenější než výkaly v kalhotách, protože tento pažit skropíme krví těch, které jsme vybrali ze svého středu, protože byli těmi nejlepšími z nás a poslali je na misi, ze které není návratu, na misi, jež ale vrátí našemu národu to, o co se sám dlouhá staletí připravoval, to znamená svobodu a čest!

            Nepoklekneme!

            Nepoklekneme, i kdyby nás to mělo stát životy, nepoklekneme, i kdybychom měli přijít o všechno, ale to nejcennější, svoboda a úcta k sobě samým nám zůstane.

            Křičte vy, všichni, kteří tuto řež přežijete, křičte do celého světa: „Češi se nevzdali, Češi nejsou zbabělci, Češi nepoklekli! Češi hrdinně zvítězili, Češi šli hrdinně vstříc jisté záhubě, ale nepoklekli!“

            A ty, kdož jsi věrný Čech (nebo Češka), křič na věčnou památku těch, kteří tam v Glasgow, vrátili našemu národu ztracenou čest, totéž co tam volali oni: „Nepoklekneme! Nepoklekneme! Nepoklekneme!“

            Je to tak a jinak to ani nemůže být.

            I kdybychom prohráli po úporném boji do posledního dechu a do poslední kapky všechny bitvy, které nás v příštích dnech čekají, vítězství jsme už dosáhli, vítězství věčného a nezpochybnitelného, neboť ti, kdož klečí před svými nepřáteli, jsou (když nepočítáme, samozřejmě, Ježíše Krista) vždy poraženi, ale ti, co jsou snad poraženi, ale nepoklekli, jsou vítězi, protože nejsou zbabělci.

            Konečně můžeme být hrdi, že jsme Češi, konečně nejsme jen národ Švejků, ale národ hrdinů, pro které není důležité přežít za každou cenu, tedy i za cenu ohnutí hřbetů, ale pro které je nejhlavnější neztratit svou tvář, i kdyby snad ztratil svůj život.

            Až bude znít v Glasgow ta nejposvátnější píseň na celém světě, česká hymna, nebude snad nikoho, kdo by ji nezpíval, neboť její zpěv nebude již nesmazatelným cejchem hanby, ale bude skutečným chorálem božích bojovníků, kteří nehledí na množství, protože oni jsou tou Pravdou, která zvítězí!