Jom Kipur, svátek všech, kdož padají

Letošní svátek smíření je už zdárně za námi a my už zase hřešíme. Jenže co jiného nám taky zbývá, když do dalšího dne smíření nám zbývá zase celý rok?

Dlouho, předlouho jsem hučel do Hospodina, až se mi jej konečně podařilo přemluvit, aby Izralecům odpustil zhotovení zlatého telete.

„No tak už se na ně nezlob, proboha svatého, Hospodine! Mojžíš přece nakonec vyslyšel tvoji prosbu a nechal pobít všechny ty, kteří se klaněli zlatému teleti a neuctívali tebe!

Sám jsem to viděl, jak levité, s neskrývanou chutí, se tvým jménem na rtech masakrovali všechny modluslužebníky.

Byla to vskutku nádherná, báječně oduševnělá podívaná, protože nic nepotěší zbožného člověka víc jako masakr modloslužebníků, kteří staví zlaté tele nad krucifix a klaní se mu, jako by zlaté tele bylo bůh!

Měl jsem sto chutí vzít do ruky meč a taky stínat modloslužebníky, vzývající zlaté tele, hlava nehlava!

Myslím si, a určitě nejsem sám, kdo si to myslí, že Izraelci dostatečně smyli svou vinu krví těch, kteří teď hnijí někde v poušti.

No tak, odpusť jim, moc tě prosím!“ nedával jsem Hospodinovi pokoj ve dne v noci.

A Hospodin se ukázal opravdu jako charakter.

„Máš, pravdu. Měl bych Izraelcům asi odpustit, když už mezi nimi nejsou žádní modloslužebníci, kteří by se klaněli zlatému teleti a nikoliv mě, Hospodinovi,“ řekl mi jednoho dne Hospodin a sám, bez pobízení pokračoval, „řekni sám, jaký bych to byl bůh, kdybych lidem nakonec přece jen neodpustil?

Není na světě milosrdnějšího boha než mě!

Odpustím jim, ale nic není zadarmo, Izraelci musí za odpuštění svých hříchů zaplatit!“

„To je rozumné, je vidět, že jsi bůh a máš všech pět pohromadě, odpusť lidem hříchy a uděláš z nich ještě větší hříšníky, protože si řeknou: ,Vždyť hřešit je tak slastné, když nám jsou naše hříchy odpuštěny!‘

Na lidi, a na černochy zvlášť, platí jen bič a nic jiného,“ přikývl jsem a rovnou Hospodinu navrhl, „nejlepší bude, když jim něco zakážeš, zakazování ti vždycky šlo.

Hele, už to mám!

Můžeš jim zakázat pět věcí, protože pět smyslů neustále lidi svádí k hříchu, aby věděli, že to odpuštění nemají tak docela zadarmo.

Zakaž jim, chtějí-li, aby jim byly jejich hříchy odpuštěny, v den smíření jíst, pít, koupat se, používat všelijaké krémy, včetně těch na hemeroidy, jakož i kosmetiku, provozovat sex, včetně manželského, a taky jim zakaž nosit koženou obuv, aby tak hezky dali najevo svoji pokoru“

Můj návrh se Hospodinovi náramně líbil.

„Hrome, to je psina, hehe, nebudou jíst ani pít celý den a celý den si ti pejzatí nadrženci ani nezašukají, hehe!“ rozesmál se na celé kolo Hospodin, ale pak už pokračoval přece jen vážněji, „jo, to by šlo, to se mi líbí. Ale není to přece jen trochu málo? Jen pět zákazů?“

„Mno, není to zrovna moc,“ uznal jsem, ale pak optimisticky dodal, „ale neboj, lidi jsou vynalézaví, sami si ještě přidají.

Určitě se najdou takoví, kteří na den smíření budou schválně stát celý den, vůbec si nesednou.“

Hospodin vyvalil oči: „To jako fakt? Stát celý den na nohách?“

„Jo, budou stát celý den na nohách,“ přikývl jsem.

„A to jako proč?“ nepřestával Hospodin valit bulvy.

„Proč? Aby zdůraznili, že na den smíření jsou podobni andělům, kteří taky jen stojí, když se celý den jen modlí, nejí a nehřeší,“ vysvětlil jsem Hospodinovi.

„Andělům? To je fakt hustý! Na to bych opravdu nikdy nepřišel,“ přiznal se Hospodin a pak ještě dodal, „ty, poslouchej, něco mě napadlo.

Proč vlastně budou stát jen ten jeden den v roce, nebudou jíst, ani šoustat, jen se modlit, a jo, abych nezapomněl, taky nejíst, a nepít?

Proč se chtějí andělům jen podobat, proč se jimi nechtějí stát rovnou, to jest, proč to všechno vlastně nedělají celý rok?

Jo, to chci říct, to mi nejde do hlavy, proč lidi jsou dobří vlastně jen v jeden jediný den v roce, zrovna v ten den, kdy jim odpouštím jejich hříchy?“

„Na to je docela jednoduchá odpověď, milý Hospodine,“ řekl jsem a taky to Hospodinovi vysvětlil, „stát na nohách, nejíst a nepít, to by i ten nejzbožnější člověk vydržel maximálně týden, pak by se zhroutil. Proto lidi po 364 dní v roce ovládá zlý pud, protože lidi mají právě v sobě právě jen tolik síly, aby zlému pudu vzdorovali jeden jediný den v roce a to právě na den smíření s tebou Hospodine.

Chápeš?“

„Chápu,“ řekl Hospodin, ale pak bezmocně rozhodil ruce, „ale co pak nechápu je to, proč jsem člověka stvořil právě takového!

Proč jsem mu nedal víc síly, aby ho zlý pud neovládal i po celý zbytek roku?

Člověče, vždyť ten člověk, co jsem ho stvořil, to je vlastně zmetek!

Musí jíst, musí pít, musí šoustat, musí se mazat krémy, něco takového jsem přece nemohl stvořit já, Hospodin!“

„Možná jsi měl zrovna strašlivou depku. Anebo ses chtěl prostě jenom na někom bez přestání mstít, taky jsi za tím účelem stvořil člověka. Psychopati to tak přece mají,“ pokrčil jsem rameny.

„No, dobře. Možná jsem člověka opravdu stvořil právě proto, stvořil jsem ho schválně bezbranného, abych se pak vyžíval v jeho mučení a trýznění. Ale proč mu vlastně potom mám odpustit jeho hříchy, když právě proto jsem ho stvořil, aby tyto hříchy páchal?“ byl Hospodin z toho celý tumpachový.

„I na to je jednoduchá odpověď, milý Hospodine,“ zvolal jsem a plácl Hospodina po zádech, „odpouštíš lidem jejich hříchy, protože jsi věrný ve svých slibech a svatý ve svých činech!

Dal jsi povraždit všechny, kdož se klaněli zlatému teleti?

Dal!

Tak vidíš, nikdo nemůže říct, že nepodpíráš všechny, kdož klesají, a nepozvedáš všechny sklíčené!

Řekni sám, kdo to má?!“

Ale Hospodin se neradoval ze své dobroty.

„Abych pravdu řekl, jsem z toho celý tumpachový.

Svatý ve svých činech? Podpírám všechny, kdož padají? Satana jsem přece nepodepřel, když padal!

Řekni sám, co mám vlastně dělat, kdo vlastně jsem? Řekni mi, proč zrovna já jsem Hospodin a mám v hlavě takový zmatek?“ zoufale se na mě zahleděl Hospodin.

Ale já už neměl čas, abych mu to všechno vysvětlil.

„Bohužel, už musím letět. Spěchám do pouště, abych tam podpořil bratry v jejich boji. Ale ty už si nějak poradíš, jsi přece bůh, domákneš se toho, proč jsi Hospodinem zrovna ty a ne třeba já,“ stačil jsem ještě říct Hospodinovi a rozběhl se do pouště, abych tam podpořil bratry v jejich boji proti všem, proti celému světu, proti sobě samotným