Jindra Forejt hlásí nástup! Do „Institutu Václava Klause“

Ruka ruku myje, jak by ne. Ony se už nějaké ty mzdové prostředky navíc najdou. Jak by taky ne, když mají v IVK práce až nad hlavu, to je pak každá ruka dobrá

Hurá, už mám zas práci, nezůstanu na dlažbě!

„Kdo hledá, najde!“ říká jedna moudrost a jen blázen by nehledal, když může najít!

Ptáte se, co budu dělat?

No, velvyslancem ve Vatikánu sice nebudu, to je fakt (ale co není, může být), ale i tak se v práci nebudu nudit.

Budu totiž rozvíjet ideový a politický odkaz Václava Klause!

Ano, lidé drazí, je to tak!

Ale aby toho nebylo málo, aby toho bylo víc než dost, budu taky zkoumat nejnovější (!) dějiny, jakož i aktuální politické, společenské a ekonomické problémy.

Ostatně dnes jsem se byl na své nové pracoviště podívat.

Nachází se v klidné a pohodlné vile daleko od třeštícího davu, jen tu a tam se na okně mihne nějaká ospalá moucha a zase někam zaleze.

„Tak tě tady pěkně u nás vítám, Jindro. Nezouvej se, tady nejsme v mešitě,“ přivítal mě ředitel a pevně mě stiskl ruku, „vůbec ses nezměnil za tu dobu, ty vojno stará!

Tak já myslím, že bychom tu naši spolupráci mohli zprovoznit příští týden, co myslíš?“

„Beze všeho! Už mi to nicnedělání leze na mozek,“ zvolal jsem radostně.

„Pojď, ukážu ti ten tvůj kutloch,“ řekl ředitel a zavedl mne do sklepa, kde otevřel dveře do malého a úzkého kamrlíku, „nádhera, co?“

„Nádhera, tak úzký kamrlík jsem neměl ani na Hradě. Skoro jako brána do nebe,“ div jsem se nerozplynul blahem.

„Jakl tu měl předtím zkušebnu. Ale pak mu tady začaly plesnivět nohy. To je dobře, že se to zase využije a že se ti to líbí,“ řekl ředitel a pak dodal, „pojď, ukážu ti ještě další místnosti.“

„Tady zkoumáme nejnovější dějiny, jakož i aktuální politické, společenské a ekonomické problémy,“ řekl ředitel, když mne zavedl do moderně vybavené laboratoře, které vévodily lékárnické váhy, „líbí?“

„Moc!“ vyhrkl jsem nadšeně.

Pak mě zavedl do mučírny, rovněž dobře vybavené, byl v ní i skřipec, i španělská bota, i palečnice, i kovářská výheň.

„A tady rozvíjíme na špičkové úrovni ideový a politický odkaz Václava Klause, jak hned uvidíš,“ řekl ředitel a vybídl mě, „uvaž mě na skřipec, Jindro, neboj se toho.“

Když jsem ředitele uvázal, vybídl mne, abych ho vyzval, ať odvolá, že je největším ze žijících českých intelektuálů, jak se o něm hodně hlasitě vyjádřil prof. Václav Klaus (po němž se moje nové pracoviště jmenuje, což jsem zapomněl dodat).

„A když neodvolám, tak otoč kolem a zeptej se mě zase, jestli odvolám.

A když neodvolám, tak zase otoč kolem, neboj se toho,“ instruoval mě ještě

Páni!

Pot ze mne lil jak ze Zemana po návštěvě ruského velvyslanectví, ale ředitel neodvolal!

Byl už napnutý jak struna na Jaklově kytaře, ale pořád neodvolal.

„Už nemůžu!“ naříkal jsem.

„Musíš, Jindro! Řekni, ať odvolám, že jsem největší český intelektuál!“ pobízel mne ředitel.

„Odvolej!“ vykřikl jsem.

„Neodvolám! Otoč ještě to kolo, Jindro!“ nařídil.

Chtěl jsem otočit kolo, ale provaz naštěstí praskl.

„Nevadí. Teď to ti to ukážu se španělskou botou!“ hrnul se ředitel, aby mi ukázal, jak se rozvíjí politický a ideový odkaz Václava Klause ve španělské botě.

„Už ne, už fakt nemůžu,“ zaprosil jsem.

„Tak dobře. V hrubých obrysech jsi to viděl, co to tady kutíme. Však se zaučíš, neboj. Já ti tady jednou malém vykrvácel, ale neodvolal!“ plácl mě ředitel do zad, dodávaje důvěrně, „trochu koksu, bys neměl, Jindro, pro starýho kamaráda, hochu milej?

Vzpomínáš, co jsme naválčili spolu na Hradě, to byly, pane jo, časy!

Zlatý!

Ještě doteď se mi o nich zdá.

Ale ta druhá volba, to bylo teda o fous, to ti řeknu, to jsme měli fakt na mále!

Ještě dva týdny se mi pak z toho třásly ruce.

Trochu koksu, pro starýho kamaráda, ty´s byl, Jindro, vždycky kádr!“

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl tubu od celaskonu s bílým práškem.

„Tady, to vysyp, Jindro, ať jsme tlustý na tři prsty!“ ukázal ředitel na stůl, ke kterému se přivazovali rozvíječi ideového a politického odkazu prof. Václava Klause při pálení žhavým železem.

Udělal jsem na stole dvě lajny z bílého prášku.

„Ty jsou jak mléčná dráha!

Ty se ti fakt, Jindro, povedly!“ plesal ředitel.

Pak jsme do sebe tyto lajny vtáhli.

„Starej, když jsem s ním byl na cestách, mě vždycky nechával opakovaně zkoušet různými světovými státníky, třeba Arafatem a tak, jaká je moje arabština, a oni mě vždycky chválili!“ blábolil ředitel a oči se mu toho leskly dojetím...

Pak jsem šel domů, a doma jsem i teď.

Sedím a těším se do nové práce tak, že židle pode mnou divže nepraskne!

Ale kdo by se netěšil?

Kdo by nevýskal radostí?

Václav Klaus totiž své sliny plive přesně. Pliveje přesně je navzdory ječícím médiím a hysterickým havlistům. Ignoruje je, neboť jim nic neslíbil. On uzavřel smlouvu s námi, obyčejnými lidmi.

Rytmus Klausovy revoluce je inspirativní pro celý svět.

No, neberte to!

P.S. Když tak nad tím přemýšlím, tak docházím k přesvědčení, že se mi do toho Vatikánu vlastně už ani tak moc nechce....