Jidáši Iškariotskému s láskou

Pokud chodíte do kostela, nejlépe pravidelně, ovšemže, tak jste si možná všimli, že se blíží ona chvíle, kdy se Jidáš Iškariotský obětuje za nás všechny a zradí, abychom těmi zrádci nemuseli být my, Pána Našeho, vydá ho katům...

Když jdu kolem, vždy se zastavím u Boha v jeho útulném, třebaže věčném, to jest časově nijak neomezeném království. Vypadá to tam trochu, třebaže ne zcela, jako v nějaké čajovně. Plkáme spolu o všem možném, o docela obyčejných věcech, které jsou však zároveň i věcmi náramně mystickými, jakož transcendentními.

„Dokážeš myslet něco nad mně většího?“ zeptá se mě vždy Bůh.

„No, to nedokážu,“ přiznám se.

„To znamená, že jsem Bůh, protože ani já nedokážu myslet něco nade mne většího,“ prohodí Bůh, zpola vesele, zpola vážně, neboť i On sám je zpola veselý (německy lustig) a zpola vážný.

Před Velikonoci se vždy bavíme o Velikonocích a to je naše jinak běžné plkání najednou tak duchovní, že i Duch svatý vypadá vedle toho jako zarytý materialista.

„Už jen týden a něco a obětuju svého jednorozeného Syna. Bude ukřižován, sestoupí do pekla, otevře tam závoru, přesně jak o tom zpívá Karásek, a pak vstane z hrobu. A v tu chvíli konečně pohasne můj strašlivý, avšak spravedlivý hněv, vyvolaný v mé mírné duši lidskou neposlušností,“ mluví Bůh s neskrývanou nadějí o blížících se Velikonocích.

„To byl v tom čert, aby nepohasl, když se ve svém Synu staneš člověkem, když se ty, Bůh, snížíš na lidskou úroveň, sestoupíš do světa, který jsi sám stvořil jako nejlepší z možných světů v rámci zázraku stvoření,“ posílím Boží naději a optimisticky dodám, „musí pohasnout! Tvůj spravedlivý hněv! Protože, když se ve svém Synu staneš člověkem, pak pochopíš, že člověk nemůže být než neposlušný!

Kdybys ses po této zkušenosti dál hněval na člověka, znamenalo by to, že se hněváš sám na sebe, protože jsi, nebo jsi byl, ve svém Synu taky člověkem!

Stvořil jsi člověka k obrazu svému, ale jaké je to být člověkem, jsi okusil až teď, takže už víš, že být člověkem ve světě, kterému nevládneš Ty, veliký a všemohoucí Bože, není žádný med, natož když jsi Palestinec. Teď už víš, že svět Tebou stvořený, ve kterém má člověk svobodu volby je pro člověka peklem, protože, kde je svoboda, tam je i peklo a naopak!

Ano, naopak, protože v Božím království prostě neexistuje svoboda, tady nemůže mít nikdo svobodu zda věřit, či nevěřit, v Božím království se musí už jen věřit!

Dobře jsi to vymyslel, Bože, s tou Kristovou obětí!

Obětuješ v něm i člověka, i Sebe, a přestaneš se hněvat na člověka!“

„Ano, je to dobrý plán. Napřed ukřižovat v Synovi sebe, a pak odpustit člověku tu jeho neposlušnost. Už se nemůžu dočkat, až se konečně přestanu hněvat. Hněv, ačkoliv spravedlivý, nikterak neprospívá zdraví, a i Bůh má zdraví jen jedno!

Dnes je čtvrtek, za deset dní už budu spokojeně točit mlýnek, a budu pohodě.

Bože, jak já se těším!“ těší se Bůh na to, až už se po Velikonocích přestane hněvat na člověka, kterého stvořil k obrazu svému, a je pravda, že kdyby člověka nestvořil, tak by si ušetřil spoustu nervů.

Souhlasím s Bohem, ovšem až na jednu věc: „Ano, je to skvělý plán. Doslova Boží plán. Už jen deset dní a přejde Tě ten tvůj nesnesitelný hněv. Ale s jednou věcí přece jen nesouhlasím. Ano, nesouhlasím s tím, že vedle svého Syna obětuješ i Jidáše.

Není na světě člověka, který by Tvého Syna miloval víc než on.“

„Ano, nikdo nemiluje mého Syna víc než Jidáš. Proto On musí být tím zrádcem!“ řekne Bůh, zpola vesele, zpola vážně.

„Rozumím. Když zradit, tak z lásky, ne z nenávisti, aby byl Tvůj plán skutečně Boží. Jidáš je jediným člověkem, který může Tvého Syna, do něhož ses vtělil, zradit. Aby měla Jeho oběť smysl, aby splnila svůj účel, musí být Tvůj Syn zrazen z lásky, ostatně proto si ho vybral i mezi své učedníky na základě Tvé vůle.

Ale kdo bude milovat Jidáše, toho zrádce z lásky, až zradí Ježíše Krista, Pána Našeho?

Ti největší zlolajníci v biskupských mitrách budou na něho ukazovat, vykřikujíce na celý kostel: ,My jsme možná svině, ale nezradili jsme Pána Našeho jako tenhle špinavý chlap Jidáš!'“ upozorňuji Boha.

A v této chvíli se ukáže skutečně Boží velikost.

„Ptáš se, kdo bude milovat Jidáše?“ zeptá se Bůh a pak zpola vážně a zpola vesele vykřikne, „já ho budu milovat!

Já ho budu milovat ze všech lidí nejvíce! Já ho budu líbat na ústa jako můj Syn líbal na ústa svého nejmilejšího učedníka, já ho, Jidáše, učiním prvního mezi všemi lidmi v Božím království, neboť on byl nejprvnějším vykonavatelem mého skvělého plánu lidské spásy! On bude v nebi ještě dřív než můj vlastní Syn, ještě dřív než lotr, který, bude ukřižován vedle mého Syna “

Nemám důvod Bohu nevěřit, protože všechno, co Bůh řekne, je zjevená pravda a tak jen přikývnu: „Tak to jo, to jo, to není nic proti ničemu.“

Ještě týden bude běhat po lidském světě zrádce Jidáš, než si vystoupí ze svého těla, jež se bude houpat na osice, a přesídlí do Božího království, protože nikoho víc Bůh nemiluje než Jidáše, a kdo nevěří, ať tam běží a sám se přesvědčí, že je to pravda.

Ostatně tak zní i krédo, jediné a právo krédo, jež je vstupenkou do Božího království: „Věřím, že Kristus vstal z mrtvých a Bůh miluje Jidáše!“

Kdo tomu nevěří, ten se nikdy do Božího království nepodívá. A dobře mu tak, sám si vybral cestu do pekla, sám promarnil svobodu volby, kterou mu ve své milosrdnosti dal Bůh, s nímž tu a tam plkám o všem možném, když jdu právě kolem a zastavím se na kus řeči, takové či makové, s Bohem můžete plkat o čemkoliv a pořád to bude mít duchovní rozměr, a to je prostě fajn.