Ježíšova obhajoba prof. Halíka, veřejného nepřítele lidu č.1

Navštívíte-li zdejší blog, musíte mít z výtvorů zdejších zuřivých a rozzuřených propagandistů dojem, že největším nepřítelem našeho prostého lidu je katolický kněz Halík. Ne Putin, ale Halík za všechno může! 

            „Ježíšmarjá, voni mi ho snad upálej jako Husa a jeho popel vysypou do stříbropěnný Vltavy, všecka ta vlastenecká a křesťanská lůza, všechny ty zasraný prostý věřící, k čertu s nimi!“ vykřikla bolestí moje matka, Nebeská královna, Panna Maria Sedmibolestná, vtrhnuvší dnes ráno do mého pokoje jako vždy, aby mě nakojila.

            „O čem to mluvíš, mami?“ zeptal jsem, těše na svou ranní dávku mateřského, nad pomyšlení výživného, protože i panenského, mléka.

            „Vo čem?

            Vo Halíkovi!

            Vlastenecká chátra rozpoutala tam v tom pitomým a blbým Česku peklo!

            Prej, že neodsoudil jakousi blblou hru, prej že ji vobhajuje, tak ho chtěj uštvat!

Slušný a prostý lidi ho chtěj uštvat, protože jim říká nepohodlnou pravdu, že nejsou nic jinýho než jen snadno zmanipulovatelná chátra“ vysvětlila mi matka, sama ovšem prostá žena, avšak se srdcem na pravém místě, a dodala, „co já si bez něj počnu?

Vždyť ho mám ráda skoro jako tebe, Ježíši. Jako bych i jeho pod svým srdcem nosila devět měsíců, jako bych ho vlastní vagínou porodila, přivedla na svět jako jsem přivedla na svět i tebe.

Jak já k tomu přijdu?

Tebe jsem z kříže sundávala, protože tě slušný lidé a prostý věřící, chátra jedna zkurvená, ukřižovali a teď mám oplakávat ještě Halíka, protože kráčí neochvějně v tvejch šlépějích?

Udělej s tím něco, Ježíši, synu můj jednorozený, z ducha svatýho počatej v mým panenským lůně!“

Matka zalomila rukama zrovna tak jako na Golgotě. Ani Michelangelo, ten starý buzík, by nedokázal vytvořit nádhernější Madonu, než jakou byla moje matka v tuto chvíli.

Na nic nečekaje, vytáhl jsem její prsy a hladově se k nim přisál. Mléka matka měla dosti, sál jsem a sál, jako bych byl pořád nemluvně, byť už tehdy vtělený bůh.

„To je mléčko!“ vydechl jsem blahem, když se můj žaludek dostatečně nasytil tou nejchutnější potravinou v celém božím království, řka matce, „jsem, kdo jsem, tedy Kristus. Přišel jsem na svět, protože Otec tak miloval lidskou chátru, že ho nenapadlo nic lepšího, než mě pro tuto chátru vlastní rukou obětovat.

Po třech dnech jsem vstal vlastní silou z hrobu, a při nejbližší možné příležitosti vzal roha, protože nic se mi víc nehnusí než tato lidská chátra, protože mi není nic víc odpornějšího než prostí věřící, ta tupá hovada, která si myslí, že za ně vyžeru všechny jejich sviňárny.

Otec je naštěstí už mrtvý. Sám jsem mu pomohl na onen svět, protože na nebeském trůnu je pro tři osoby příliš málo místo. Jako obětoval on mne, obětoval jsem já jeho a Svatý duch, ten starý ochlasta, je neškodný, nic než chlast ho už nezajímá. Nyní jsem já jediným vládcem v božím království, nyní nemusím se o tvé prsy již s nikým dělit.

Avšak pokud bych se byl s to někým o ně dělit, tak jen s Halíkem.

Což není jeho osud nápadně podoben mému?

Nepřišel na pozemský svět za stejně podivuhodných okolností jako já?

Nebylo jeho zrození zázrakem?

Avšak ne dosti na tom!

Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že Halík je mým bratrem!

Já jsem byl cizí mezi svými, a svůj mezi cizími, on je cizí mezi svými a svůj mezi cizími!

Ale to není ještě zdaleka všechno!

Kdo mne odsoudil a ukřižoval?

Odsoudili mne židovští vlastenci za to, že jsem byl málo židovský. Odsoudili mne za to, že jsem zrušil starou smlouvu, která dělala z Židů vyvolený národ, která je učinila jen jedním z mnoha národů, odsoudili mne za to, že nejsem národní konzervativec, ale globalista, který hlásá, že spása se týká všech lidí, nejen Židů.

A ukřižovali mně právě ti prostí a nevzdělaní lidé, kteří dnes chtějí vidět Halíka zrovna tak ukřižovaného na kříži jako mne, protože jim byl zločinec, ale vlastenec, Barabáš bližší než já, hlásající to, čemu při svém mdlém rozumu, ve své blbosti nemohli ani zbla rozumět.

,Ukřižovat! Ukřižovat!’ křičeli s chutí všichni ti slušní lidé, všichni ti prostí věřící, nenávidíce mne až za můj hrob.

A nebudou mne tito prostí věřící, kteří odsuzují Halíka, jako jsem byl odsouzen já, stejně tak nenávidět, až přijdu podruhé na svět, a připravím je o všechny jejich jistoty a tradiční hodnoty, když zruším všechny národní státy, protože co je mi do nějakých národů?

Nebudou vzteky bez sebe, nebudou mne, Krista, posílat do horoucích pekel, až nějakého muslima vyzdvihnu nad ně?

A já to udělám, udělám to jen proto, abych v nich vzbudil tuto nenávist, protože čím víc mne tito prostí věřící, tito slušní lidé budou nenávidět, tím víc se budou smažit ve svém vlastním pekle, hehe!

Pro Halíka ovšem, mami, nemohu nic udělat.

Chátra je chátra, to máš marné. Dnes mne vzývá, zaštiťuje se mnou, a zítra mne zatratí.

Křičí a běsní, když jsem podle nich urážen, a sama mne svým běsněním uráží.

Co na tom, že jsem slezl z kříže a znásilnil muslimku?

Jsem Kristus, jsem bůh, jsem alfa a omega, ba co víc, jsem vše, jsem absolutní vůle, a oni prostí věřící se cítí uražení takovou malicherností.

Co by pak dělali v mém království, kde je možné všechno, co není možné u člověka?

Taky mne obviňovali a odsuzovali za to, že jsem všemohoucí?

Naštěstí nejsem blázen jako Otec, abych si sem tahal tu chátru, všechny ty slušné lidi a prosté věřící, abych to tady jimi zasvinil, abych věčně poslouchal jejich řev, že dělám něco, co je uráží, že mne platí Soros, protože v mém království nejsou žádné národy.

Tam na zemi není Halíkovi pomoci. Uštvou ho, upálí, ukřižují, všechna ta vlastenecká sběř, ukřižují, aby dokázali, že jsou slušní lidé a mají selský rozum.

            Ale takový je už náš úděl, těch, kdož přišli na svět, aby byli zjevenou Pravdou.

            Chátra, blbci a hlupáci budou vždy nenávidět Pravdu, budou ji vždy přibíjet na kříž. Přibili na kříž mne, přibijí na kříž i Halíka, prohlašujíce se za spravedlivé. Pozemský svět je jen žumpa, nic víc.

            Ale neboj se, mami.

            Pravím ti, že hned v sekundu na to, kdy Halík vydechne naposled na kříži, už bude sát mléko z tvých prsů, amen!“

            „To seš hodnej, Ježíši, že ho vezmeš sem k nám, tolik se na něj těším.

            Mléka, mám, chvála Tobě, hodně, i pět takovejch valibuků jako seš ty, bych nakojila!

            Ať se ta vlastenecká chátra tam na zemi vzteky třeba posere, nemám pravdu, Ježíši?“

            „Máš pravdu, mami.

            Otec mě hodil jako perlu všem těm prostým sviním, které mne zašlapaly do bláta. Ať se klidně vzteky poserou, stejně nedokážou nic jiného,“ přikývl jsem.

            „Jo, abych nezapomněla. Podívej, co jsem dnes našla ve své panenské vagíně. Vůbec nevím, jak se to tam mohlo dostat, pořád jsem si říkala, co mě to v ní tak pořád lechtá,“ řekla matka, nebeská Královna, Panna Maria sedmibolestná a vytáhla českou prezidentskou standardu, státní symbol všem českým vlastencům a slušným lidem nejdražší.