Ježíš se narodil v létě, pseudokřesťanské vánoce jsou oslavou Slunovratu

Proč si výše uvedené nepřiznat? Jen proto, abychom náhodou kvůli tomu neskončili v pekle? Ale copak není peklem tento svět?

            Přišel!

Už je konečně tady!

            Co jsme se na něj načekali, co jsme se naskučeli v depresích, nasténali v úděsných mukách, odsouzeni k nesnesitelně nesmyslné nečinnosti v potemnělých kobkách svých příbytků!

            Co jsme se nachodili ode zdi ke zdi, aby každým naším krokem sílila naše naděje, že se přece jen jednou dočkáme.

            „Zase jsme k němu o krok blíž! Ještě tisíc takových kroků, a budeme k němu blíž o celý skok!“ horečnatě jsme blouznili za přízračně krátkých dnů a nekonečně, takřka mysticky dlouhých nocí, které nám připomínaly, kdo jsme a odkud přicházíme, odkudsi z bezedných hlubin jak makrokosmu, tak mikrokosmu.

            Byly ovšem i chvíle, kdy jsme propadli naprosté beznaději, kdy jsme přestávali věřit, že přijde, kdy nám nade vši pochybnost připadalo, že čas je dokonale umrtven jakousi obludnou blasfemií, že, ochromen čímsi ďábelským, zcela se zastavil, byly chvíle, kdy se nám naše situace zdála bezvýchodnou, protože to vypadalo, že nikdy nepřijde.

            V těchto okamžicích, nebylo jich mnoho, ale přece jen se našly, jsme se zoufale vrhali hlavou proti zdi s jediným cílem, omráčit se a upadnout do konejšivě bezbolestného bezvědomí a v něm přečkat tyto strašlivé, bezesporu pekelné chvíle.

A opravdu, když jsme se z bezvědomí probrali, s hlavou rozbitou, s radostí museli jsme kvitovat, že mezitím uběhly třeba dva, nebo i tři dny, a tu se nás nemohla nezmocnit než obrovská radost, kterou pranic neumenšila bolest, zalezlá jako červ v rozbité hlavě, že jsme jeho příchodu zase o něco blíž.

„Snad bylo by nejlepší strávit všechen ten čas čekání na jeho příchod v tomto bezvědomí!“ napadlo nás mnohokráte.

Ale nikdo nebyl schopen rozběhnout se proti zdi tak rychle, aby si přivodil tak dlouhé bezvědomí. A pak, tušili jsme, že by to bylo na druhou stranu příliš pohodlné.

Tušili jsme, že všechno naše čekání, utrpení, jímž je prošpikováno, je koeficientem, kterým bude znásobena naše úleva, až se konečně dočkáme toho toužebně očekávaného dne a hodiny, že radost, jež z nás vytryskne, bude o to prudší a divočejší, oč více jsme předtím trpěli.

Proto je na druhou stranu dobré být při čekání na jeho příchod v bezvědomí nanejvýš jen dva nebo tři dny, neboť utrpení není nic jiného než jen ušlechtilý kvas, z kterého se destiluje ta nejčistší slast.

A dnes už je tady!

Dnes to konečně přišel!

„Vstávej, vstávej!“ třásli mnou najednou babička a děda.

„Co je, co je?“ mžoural jsem na ně očima.

„Spíš jako dřevo, všichni už jsou dávno vzhůru!“ řekli babička s dědou, když jsem se posadil a pak na mne zařvali z plných plic, „Slunozvrat je tady!“

Rázem jsem byl čilý, rázem jsem rozrazil brány vnímání a vpadl do skutečnosti, jako alkoholik, který neměl od rána ani krůpěj chlastu, v pravé poledne za dunění zvonů vpadává do hospody, aby rázem do sebe obrátil aspoň tři velké rumy.

„Slunozvrat je tady!“ zavýskl jsem tou nejšílenější radostí, jaká může existovat.

„Ba, ba, Slunozvrat je tady!“ přitakali děda s babičkou, šťastně vykřikujíce, „ať jsme staří tisíce let, toho se nikdy nenabažíme!

Pojď, hochu poběžíme do svatyně za ostatními!“

Babička s dědou vzali si mne mezi sebe, chytli mne za ruku a jako s větrem o závod jsme běželi do svatyně, kde byli všichni ostatní. Když jsme tam přiběhli, byli maminka s tatínkem, všechny tety i strýcové, všichni mí sourozenci, všechny mé sestřenice i bratranci, jakož i všechny jejich děti, v posvátném transu.

„Slunozvrat! Slunozvrat!“ blaženě šeptali klečící na mechu, kterým byla svatyně porostlá od nepaměti.

„Tak, tak Slunozvrat. Zase bude líp, ne hned, ale bude. Naše víra v to je spravedlivě odměna. Příděly denního světla budou se zvyšovat, a přijde čas, kdy se našich duší zmocní jarní touhy, kdy puknou ledy, kterými jsou nyní pokryté, a my se opět svobodně nadechneme, abychom zase důkladně okysličili krev v tepnách.

Naše resuscitace je dnes zahájena. Pomalu vrací se do našich buněk život. Jeho kapky slévají se v řeku, která již brzy protrhne břehy všech hrobů a vylije se do krajiny, zaplaví ji a my zase budeme zplozeni a zrozeni tak, jak si to dobré, protože odvěké, mravy žádají.

Ano, dnes je den, kdy se všechno obrací k lepšímu,“ pronesl děda, a padnuv na kolena do měkkého mechu, začal i on, nejstarší muž z našeho rodu, blaženě šeptat, „Slunozvrat! Slunozvrat!“

„Slunozvrat! Slunozvrat!“ padl jsem taky na kolena, blaženě šeptaje.

Jen babička ještě nepadla na kolena.

„Každé náboženství jen ideologie, nic než souhrn zákazů, co se nesmí,  a příkazů, co se musí. Kdo je proti náboženství, ten je pro boha!“ řekla ještě kdoví proč, a teprve pak padla i ona na kolena, poslední z naší rodiny, aby i z jejích vrásčitých rtů splývalo to blažené slovo, „Slunozvrat! Slunozvrat!“