Ježíš jako násilník? Tak Mohamed jako deviant!

Komu se tento článek nelíbí, tak je fašista. Ne! Fašista je už ten, kdo si ho ani nepřečte. Já budu trestat, má je odpata!

            Chodila jsem tehdy už do první třídy.

            Spala jsem jedné noci a zdálo se mi o andělech. Měli nádherně bělostná křídla, byla jich plná obloha.

            Tu se jeden z nich snesl až ke mně. Cítila jsem, jak kolem mojí tváře proudí vzduch vířený jeho perutěmi, tak byl ten sen živý.

            „Ty seš archanděl?“ zeptala jsem se ho.

            „Jo, archanděl. Gabriel,“ přikývl a zeptal se mne, „chceš se podívat do ráje?“

            „Mám zakázáno chodit s cizími lidmi,“ odpověděla jsem mu.

            Archanděl Gabriel se zvonivě rozesmál.

            „Ale já nejsem člověk, hehe. Já jsem duchovní bytost, hehe!“ zasmál se a dodal „mlsáš ráda?“

            „Mlsám,“ přiznala jsem se.

            „V ráji je spousta sladkostí. Sedni si mi na záda mezi křídla, odnesu tě tam,“ vybídl mě.

            Poslechla jsem, protože jsem ráda mlsala. Představila jsem si všechny ty sladkosti v nebi.

            Vznesli jsme se a najednou kolem nás bylo nekonečný prostor, dokonale prázdný.

            „Jak to, že nejsou vidět žádné hvězdy?“ zeptala jsem se archanděla.

            „Protože je ještě bůh nestvořil,“ odpověděl mi archanděl.

            Letěli jsme tím prázdnem strašně dlouho, tak dlouho, že jsem usnula. Spala jsem jistě celou věčnost, než mě probudil archandělův hlas.

            „Vstávej. Nespi. Už tam budeme. Podívej!“ říkal mi archanděl a ukazoval plamenným mečem, který se najednou objevil v jeho ruce, před sebe.

            Podívala jsem se před sebe a skutečně spatřila v dálce ráj, který se k nám přibližoval rychlostí světla. Archanděl nelhal, byl skutečně plný sladkostí.

            „Hurá!“ vykřikla jsem.

            „Bůh je veliký,“ řekl archanděl a dodal, „v ráji je tolik sladkostí, že se jimi přežereš tak, až tě z toho bude bolet bříško.“

            Ale to už jsme byli v ráji. Seskočila jsem andělovi z jeho zad, a rozběhla se k prvnímu rajskému stromu, jehož větve byly obtěžkány sladkostmi tak, že se div nezlomily.

            Natáhla jsem po nich ruku a v tom se probudila.

            „Vstávej! Nespi! Tvůj ženich je tady!“ třásla mnou maminka.

            Rázem jsem zapomněla na ráj a vykřikla: „Ale já se ještě nechci vdávat! Chodím teprve do první třídy!“

            Ale maminka mne pohladila po vlasech: „Každá žena se musí vdát. Čím dřív, tím líp.“

            „Ale co když se mi ženich nebude líbit?“ namítla jsem.

            Maminka však řekla: „Bude se ti líbit. Takové vousy jako on nemá nikdo! Pojď, učešu tě, aby ses mu taky líbila.“

            Maminka mne učesala a odvedla do obýváku, kde byla spousta mužů.

            „Tady je naše nevěsta! Jak je čišťounká!“ zvolal tatínek, když jsme s maminkou přišli, dmoucí se pýchou.

            Ze skupiny cizích mužů se odloupl asi čtyřicetiletý muž. Jeho vousy byly husté a smolně černé, takové vousy neměl ani tatínek, který o ně pečoval ještě víc než maminka o svou pleť.

            Muž ke mně přistoupil, uchopil mne jemně za bradu a podíval se mi do očí. Jeho pohled byl pronikavý, žhnulo v něm jakési obludné mystérium.

            „Zdálo se ti někdy o andělech?“ zeptal se mne po chvilce.

            „Ano. Dnes v noci se mi zdálo o archandělovi Gabrielovi. Vzal mne do nebe,“ řekla jsem.

            Všichni ti cizí muži údivem vydechli.

            Muž s hustými vousy se usmál.

            „Já jsem taky mluvil s archandělem Gabrielem. Taky mne vzal do nebe,“ řekl a obrátil se k rodičům, „domluveno. Svatba bude pozítří.“

            Mamince po těch slovech vhrkly slzy do očí, tatínek se zapotácel štěstím tak, až to vypadalo, že má virózu.

            Byla bych byla zůstala doma a pozorovala toho pána s hustými černými vousy, který byl mým vyvoleným ženichem, jenže už jsem musela jít do školy, tak jsem si ho aspoň vyfotila na mobil.

            „Budu se vdávat,“ řekla jsem o přestávce spolužačkám.

            „A jaké má vousy, ten tvůj?!“ zahořely spolužačky zvědavostí.

            „Ty nejhustší na celém světě!“ řekla jsem pyšně a ukázala fotku svého ženicha.

            Když ho spolužačky uviděly, tak zbledly závistí, jedna dokonce řekla, že můj nastávající muž vypadá jako blázen, schizofrenik.

            Zvonilo už na hodinu, ale já ji ještě stihla dát pořádnou herdu do zad a zatahat za vlasy.

            „Mého muže nebude nikdo urážet!“ zasyčela jsem jí do ucha.

            Vidíte, a dnes je to přesně dvacet let, co jsem se vdávala.

            Jak ten čas letí!

            „Tebe mám ze všech svých ženských nejraději, Zamiloval jsem se do tebe na první pohled. Bůh je veliký, když mne učinil tvým mužem,“ neopomene mi můj muž každý den vyznat lásku, když mu pročesávám jeho vousy, které jsou pořád tak smolně černé.

            Dvacet let společné cesty životem, jsme už spolu ušli. Archanděl Gabriel mi tehdy skutečně nelhal, když mi říkal, že mne vezme do ráje.