Ještě ke článku L. Větvičky „Poslední záznamy a fotky z mírové Oděsy"

Pravda, naposledy jsem byl v Oděse před deseti lety, ale zase není tak těžké představit si v jejich ulicích ruské tanky, jak střílí po oděských legendárních tramvajích T3 protipancéřovou munici v rámci obrany Ruska před fašisty  

Vladimir Vladimirovič si zoufale sáhl na spánky a div, že nezavyl bolestí, jak se mu měla hlava rozskočit na kusy.

Už to tady bylo zas!

Válka proti Rusku!

Konvoje NATO mířily k ruským hranicím jeden za druhým, navzájem se předbíhaly, velitelé jednotlivých SS/NATO tankových divizí se sázeli o to, kdo z nich bude dřív v Moskvě a sám veliký senilní Adolf Biden vypsal z vlastních peněz odměnu jednoho miliónu dolarů pro toho černošského vojáka, který se jako první vymočí u kremelské zdi!

Vladimir Vladimirovič však přece jen nakonec zavyl bolestí, protože z toho všeho měl hlavu jako ve svěráku.

Ten srdceryvný nářek projel jako nůž máslem celým Ruskem, všechen ruský lid vmžiku pochopil, že zase bude válka!

Slyšel ho i Lavrov, ministr zahraničí, muž bez bázně a hany.

On to byl, kdo vzal Vladimira Vladimiroviče do náruče jako malé dítě a konejšil ho: „No tak, Vladimire Vladimiroviči, nesmíte na to myslet! Napadneme Ukrajinu a bude po bolesti!“

Zdálo se, že se bolest, která sužovala nebohého Vladimira Vladimiroviče přece jen polevila, ale pak zase Vladimir Vladimirovič zoufale zaúpěl: „Všemohoucí bože, přesvatá Bohorodice smolenská, Kriste Spasiteli, já to nepřežiju!“

Ale to už byl na místě i maršál Šojgu, vojenskou čepici na hlavě velkou jak rozjetý kravinec, vzal si Vladimira Vladimiroviče od Lavrova a přivinuv si ho k prsům, sladkým hlasem ho konejšil: „Vladimire Vladimiroviči, to chce klid a nohy v teple! Uzavřeme most přes kerčský most a vyhlásíme ho za vojenskou oblast.

Ale to nebude všechno!

Pošleme na Krym i speciální jednotku, co byste říkal takové 56. výsadkové brigádě?

Má zkušenosti z bojů v Afghánistánu i v Čečensku, ti se s tím nebudou párat, jak se párali Ukrajinci v šedesátémosmém s Čechoslováky, ještě si od nich nechali nosit jídlo a vodu, protože nám kvůli fašistickým diverzantům ze Západu tak trochu vázlo zásobování!

No tak, Vladimire, Vladimiroviči, usmějte se, ať nám spadne kámen ze srdce!“

A Vladimirovi Vladimiroviči se opravdu roztáhly koutky do úsměvu!

Bolest byla tatam, i zdravá barva se vrátila Vladimiru Vladimiroviči do tváře.

„Opravdu pošlete na Krym 56. výsadkovou brigádu?“ zeptal se Vladimir Vladimirovič maršála.

„Opravdu! Přísáhám!“ zvolal maršál.

„Moloděc!“ plácl Vladimir Vladimirovič maršála Šojgu po zádech a vesele zavýskl, „nu pojechali, bude to, dobytí Kyjeva, pěkný dárek všemu ruskému lidu u příležitosti šedesátého výročí první letu člověka do vesmíru!“

„Baže jo!“ zavýskl Lavrov avšichni se od samé radosti začali líbat na tváře, až se z nich kouřilo, jako kdyby seděli docela nazí v parní lázni a šlehali se březovými metlami, a Vladimir Vladimirovič, protože byl ze všech nejmenší, musel u toho stát na špičkách, takže připomínal Nurajeva, však víte, toho buzika, co tančil v baletech od Čajkovského, však víte, toho buzika.