Ještě k případu dr. Cimického a Mr. Hydea (aktualizováno!)

Kauza Cimický znamená průlomový úspěch při zavádění agresivní kultury Me-Too do české společnosti. Namísto řádného trestně právního procesu zavádí aktivistické lidové soudy bez možnosti promlčení něčeho tak banálního

V těchto podzimních dnech, kdy se již brzy stmívá a ptačí zpěv, nepočítáme-li permanentní nářek sýčků, již takřka utichl, v Česku mediálně rezonuje můj případ. V něm jsem, jsa známým psychiatr, vykreslován suchou jehlou jako věčně nadržený sexuální predátor systémově zneužívající svého postavení lékaře a odborníka.

Asi nemusím podotýkat, že jde o závažná nařčení, která mohou a jistě budou mít pro mne nedostižné následky, a to především ve společenské a profesní rovině, tak například mi hrozí neudělení státního vyznamenání, které jsem měl již, takříkajíc, v kabeli.

V této souvislosti se jistě najde matematická řada občanů, kteří budou na svou čest prohlašovat, že takové jednání, jaké se mi nyní mediálně přisuzuje, je třeba tvrdě postihovat a trestat a jistě mne vyzve na souboj pistolemi v parku bohnické psychiatrické nemocnice brzy za úsvitu. Zajisté tím vyjadřují odvěkou zásadu spravedlnosti, která lidi motivuje k tomu, aby špatné a jedince i společnost poškozující chování nezůstalo nepovšimnuto, nýbrž aby bylo odstraněno a pachatelé potrestáni.

Souhlasím!

To je nepochybně zásada pro společnost potřebná a zdravá. Ale na druhou stranu stejně důležitý je, stejně jako v psychiatrii, i vlastní proces, jakým je ve společnosti spravedlivosti dosahováno. Protože proces samotný, stejně jako v psychiatrii, může být zdrojem nespravedlnosti, byť může být v zárodku spravedlností motivován.

Proto jsme se čase a v prostoru propracovali k tomu, že u nejzávažnějších společensky nebezpečných chování je spravedlnosti dosahováno toliko a pouze pomocí trestně-právního řízení (vyjma atentátu na Heydricha a demonstrace před domem hlavní hygieničky Svrčinové, samozřejmě) s jasně stanovenými zásadami i kyselinami, jakož i pravidly a výrobními postupy (například v islámském právu musí žena prokázat znásilnění třemi svědky a chtěl bych vidět, kde by všechny ty ženském co jsem je léčil, sehnaly tři svědky, haha!)

Mezi ně patří zásada pohlížet na obviněné osoby jako na nevinné až do doby soudního rozhodnutí. Patří sem i zásada nestrannosti a objektivnosti soudce. Patří sem i zásada promlčení, kdy se pachateli, to jest mně, dává možnost, aby při řádně vedeném životě (což jinak vedu) po delší čas, nebyl trestán za skutky již dávno minulé. Ta vede i případnou (případnou, ne tedy skutečnou!) oběť k tomu, aby svá obvinění vznášela v přiměřeném čase a ne účelově.

Bohužel, žádná z těchto zásad se neuplatňuje u procesů vedených v rámci levicově-liberálních ideologií, jakou je i hnutí Me-Too, pod které spadá i můj případ. Zde je na mne od začátku pohlíženo jako na osobu provinilou, jen proto že jsem měl po celá desetiletí osahávat nějaké ženy, nabízet jim svůj a pyj a pohlavně jim recitovat svoje básničky o lásce.

Namísto soudců, jedině k tomu povolaných, zde vystupují samotné ženy (!), kterým jsem měl u sebe v ordinaci recitovat své básně o lásce. Je rovněž smutné, že v mém případě neexistuje žádná možnost promlčení. Údajné oběti, z nichž jsem mnohé úspěšně léčil, zbavoval je depresí, si mohou vzpomínat a vznášet vůči mně obvinění ohledně záležitostí klidně starých i desítky let, tedy z doby, kdy jsem v byl v plné mužné síle.

Přitom je tendence pohlížet na jejich tvrzení jako na pravdivá, zvláště pokud jsou v postavení příslušníka tzv. společensky znevýhodněné skupiny, kdežto mě, renovovanému, státním vyznamenáním poctěnému člověku, nikdo nevěří!

Uvážlivému člověku musí být, i vzhledem k tomu, jak nebezpečný a snadno zneužitelný takovýto proces je. Namísto spravedlnosti, kterou se zaštiťuje, zavádí hlubokou nespravedlivost vůči mně v podobě ideologicky vedených procesů. Jako údajný pachatel jsem v nich společensky a morálně znemožněn a trvale poškozen ještě před tím, než bude nezávislým soudem a zákonným procesem prokázána moje vina. Proti takto vedenému procesu není z mého hlediska téměř žádná možnost účinné obrany.

Pokud budeme mluvit o mém případu, samozřejmě, že vím, kde je pravda a proto vím, jaká nespravedlnost je vůči mně uplatňována, když se mluví o tom, že bych neměl dostat státní vyznamenání. Ta pravda je taková, jak už to v takových případech bývá, že i já jsem oběť, jenže na rozdíl od těch pitomých ženských umím držet hubu.

Bylo mi dvacet a něco let a v kapse mě hřál ještě mokrý lékařský diplom, ba dokonce jsem si ještě pamatoval slova lékařské přísahy, kterou jsem pronášel svým příjemným hlasem v aule prastaré univerzity, první za Alpami. S mladickou vervou vrhl jsem se v Bohnicích do práce, tehdy jsem věřil, že ze mne, Freuda a Junga bude slavný triumvirát, božská trojice psychiatrie.

Vše nasvědčovalo, že se tomu tak stane!

Ale pak přišel ten den, kdy se mi, mladému a nezkaženému člověku doslova změnil svět.

„Pane kolego, můžete na moment ke mně do pracovny?“ zeptal se mne jeden starší kolega, o kterém mohu říct jen tolik, že byl v hierarchii bohnického blázince vysoko nade mnou a že to byla význačná osobnost našeho oboru, doslova kapacita, jedním slovem vysoce vážený člověk, žák profesora Vondráčka, o němž vyprávěl na nočních směnách spoustu pikantních historek.

Pracovna tohoto člověka byla, jak jsem si hned všiml, nápadně vkusně zařízená. Nechyběla ani obligátní pohovka s květinovým přehozem, na kterou mne, v podstatě ještě zelenáče, třebaže jsem se mohl pochlubit už prvními terapeutickými úspěchy zejména u ženských pacientek, tento člověk posadil, přičemž sám zůstal stát u okna, z kterého hleděl ven, obrácen ke mně zády, což je však u takovéto kapacity pochopitelné.

Dlouho bylo ticho a tak jsem se osmělil a zeptal se: „Co mi chcete, pane profesore?“

„Vy jste básník?“ zeptal se mě profesor, pořád hledě z okna.

„Já?“ zajíkl jsem.

„Píšete přece poezii,“ opáčil profesor.

„Jak to víte?“ zajíkl jsem podruhé.

„Slyšel jsem, jak ji recitujete pacientkám. Je to tak?“ odvětil profesor.

„Ano, recituji pacientkám své básně. Víte, jsem přesvědčen o nesmírném terapeutickém účinku poezie na lidskou duši, zvláště je-li o lásce,“ vyhrkl jsem, ale pak se zarazil, najednou mi to připadalo trapné, vykládat takové banality takové kapacitě, ke které všichni v Bohnicích vzhlíželi jako k nedotknutelnému bohu, vždyť nebylo diagnózy, kterou by neurčil správně.

„Víte, já mám taky rád poezii,“ řekl k mému velkému údivu profesor a konečně se otočil ke mně.

„Mám vám něco zarecitovat ze své poezie?“ vyskočil jsem z pohovky.

„Bude mi ctí. Rád si poslechnu vaši poezii. Jistě je skvělá,“ řekl profesor, ale pak dodal, „ale ne tady.“

„Ne tady?“ podivil jsem se.

„U vás v pracovně, tam to bude lepší,“ odpověděl profesor a já si všiml, že jeho pohled jaksi potemněl.

„Ano, samozřejmě, pane profesore,“ automaticky jsem přikývl, protože jsem byl už z univerzity naučený, že starším kolegům, natož takovým veličinám, se neodporuje.

„Ano, budete u vás v pracovně lepší. Doneseme tam skříň a dáme ji do rohu. Já se do té skříně schovám a vy si tam přivedete pacientku, které budete recitovat své básně. Do té skříně, ve které budu schovaný, vyvrtáme předem dírku, abych lépe slyšel. Aby vaše poezie vynikla, budete tu pacientku osahávat.

Na prsou.

Rozumíte mi?

Nebo víte co, nabídnete ji rovnou svůj pyj.

Ale hlavně musíte u toho recitovat svoji poezii. Ženy si na poezii potrpí. Kdyby se vás náhodou některá z těch žen, co ji budete osahávat, nebo co ji rovnou nabídnete svůj pyj, ptala na co je ta skříň, tak jí řekněte, že je to Pandořina skříň, a že se nesmí otvírat, to je taková psychoterapeutický pomůcka, haha!“ zasmál se tak nějak suše profesor.

Hleděl jsem na něj jako na zjevení, celý zmatený.

Profesor si mých rozpaků všiml, proto přistoupil ke mně a takřka do ucha mi zašeptal: „Brzy se uvolní místo primáře jednoho oddělení. Vím to na beton, vyhodím toho člověka, už ho mám plné zuby, je to blbec, na ministerstvu je to už domluvené. Myslím, že by vám primariát slušel.

Chcete být primářem?“

„Ano, chci, pane profesore,“ přikývl jsem, protože, kdo by nechtěl být primářem?

A tak jsem podle návodu pana profesora přednášel praštěným pacientkám poezii, zatímco pan profesor schovaný ve skříni bedlivě poslouchal můj přednes s uchem přitisknutým na dírku, kterou jsme schválně kvůli tomu do ní vyvrtali.

Tato kapacita už dávno nežije, zemřela. Ale já už jsem tím navždy zůstal poznamenaný, už jsem nedokázal ženám přednášet svou poezii jinak než tak, že jsem jim spolu se svými verši nabízel svůj pyj, jako by přízrak tohoto člověka byl už navždy mým věrným průvodcem.

Ale naštěstí vím, že v tak zásadním nařčení, jaké jsem vůči této kapacitě vznesl, měl by o veškeré vině rozhodnout řádný soud v rámci řádného trestně právního řízení s jasně určenými pravidly a zásadami, a proto tohoto člověka, byť mne takto poznamenal, nijak neodsuzuji, ba právě naopak, hledím na něj pořád tak, jako by byl nevinný.

Proto žádám, ať i v mém případě rozhodne řádný soud v rámci zákonných předpisů a postupů, a ne nově zřizované lidové Me-Too soudy v podobě různých levicově-liberálních aktivistů, novinářů, institucí a organizací, jakož i těch žen, které tvrdí, že musely nejen polykat moje sperma, ale ještě k tomu poslouchat moje verše.

 Nejde totiž jen o mě, o to, že nedostanu nějaké vyznamenání.

Jde o nás o všechny, kteří máme rádi básničky o lásce!