Ještě k osobnostem, volajícím po více Foltýnech

Tak například by mne zajímalo, co by pan Hrušínský, pronásledovaný bývalým režimem a dle mne člověk s rovnou páteří, řekl dnešním politickým aktivitám svého syna. Odhaduji, že se musí obracet v hrobě!

Na každém nádraží jde dnes a denně vidět tuto scénu.

Plukovník Foltýn (dle nejnovějších řetězových e-mailů existuje takových plukovníků Foltýnů už nejmíň sto) s pistolí v ruce nahání už na první pohled nepodvolené občany do vagónů zvaných dobytčáky. Když je takový dobytčák naplněný nepodvolenými lidmi k prasknutí, začne skupina umělců, kteří se za mrzký peníz zaprodali nynějšímu totalitnímu režimu, tento dobytčák tlačit do nejbližšího prasečáku.

V tomto prasečáku jsou pak tito nepodvolení občané krmeni odpadem vzniklým při výrobě kosteleckých uzenin (což je, nutno přiznat, největší zrůdnost páchaná nynějším totalitním režimem) a všelijak rafinovaně omezováni jak na své svobodě, tak na své lidské důstojnosti.

Sám jsem tuto scénu mnohokrát sledoval zpovzdálí, utěšuje svoje svědomí tím, že sice mlčím k zjevnému bezpráví páchaném liberální totalitou na nepodvolených spoluobčanech, ale alespoň nepodvolené občany neudávám, protože jsem podepsal spolupráci s tajnou policií právě za tím účelem, abych nemusel nikoho udávat.

A taky nikoho neudávám, protože všechna moje udání jsou vymyšlená, ve skutečnosti totiž neudávám nepodvolené spoluobčany, ale udávám jen ty, kteří mlčí jako já, tedy vlastně udávám zbabělce pasivně podporující nynější totalitní režim, a to je něco jiného, jako bych udával nepodvolené občany bojující za mír…

Ale dnes jsem spatřil něco, kdy už jsem nemohl mlčet ani já…

Jako vždy naháněl plukovník Foltýn na jednom nádraží lidi do dobytčáku, aby je mohl deportovat do prasečáku.

Mezi těmi lidmi byla i žena jižanského vzhledu v pestré sukni.

Když jsem ji spatřil, hned jsem věděl, že bude tóčo.

A taky bylo…

Plukovník Foltýn střílel do vzduchu a jeho pochopové z kulturní obce naháněli nevinné lidi do dobytčáku. Nějací mohutní chlapi, na první pohled bývalí estebáci, zkroutili oné ženě, která se těmto totalitním praktikám divoce vzpouzela, ruce za záda a snažili se ji dostat do dobytčáku. Ale to se vůbec jim nedařilo, protože žena se zmítala tak, jako by se jí právě v ruské státní televizi zjevil Jaromír Nohavica a ona se dostala do oné extáze, jakou mohou okusit právě jen světice.

Nakonec se žena estábákům vytrhla a vrhla se na plukovníka Foltýna s takovou vervou, že mu dokonce vyrazila i jeho pistol, takže plukovník Foltýn vypadal najednou jako čerstvě vylíhlé kuře.

„Zkroťte ten ruský dobytek!“ zařval plukovník Foltýn, zatímco ho ona žena zasypávala ranami svých pěstí.

Na ženu se vrhlo asi pět chlápků, ale ani tak ji nedokázali umlčet.

„Válka je mír a mír je válka,“ křičela ta žena a pak, aby toho nebylo málo, začala zpívat: „když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola…“

V tu chvíli se Foltýnovým pochopům podařilo ženu umlčet, ale pozdě, protože ze všech dobytčáků se už sborově ozývalo: „vypadal jsem jako blbec, jak ti všichni dokola…“

Pro ten zpěv, hymnu svobody, nebylo slyšet vlastního slova, což plukovníka Foltýna rozčílilo k nepříčetnosti.

„Tak ty Putinova svině nebudeš zticha!?“ přiskočil k ženě a chystal se ji udeřit.

A to už bylo i pro mě příliš, takto bít ženy v květovaných sukních.

Vrhl jsem se na plukovníka Foltýna, zadržel jeho ruku a vmetl mu do tváře: „Nech ji na pokoji, ty hajzle, Jarek Nohavica není udavač!“

A to bylo všechno, protože mne kdosi praštil po hlavě tak, že jsem ztratil vědomí.

Když jsem k němu přišel, nacházel jsem taky v dobytčáku, přimáčknutý nepodvolenými občany právě k té ženě v pestré květované sukni.

Takže i mě teď vezou v dobytčáku do prasečáku. Ale toho, co jsem udělal, nelituji, už jen proto, že všichni tito lidé mají pravdu, kterou si nikdy za žádnou cenu nedají vzít, mají pravdu, kvůli které jsou ochotni žrát i odpad z Kosteleckých uzenin, pravdu, o které se havloidním disidentům mohlo jen zdát.

Už ani já nejsem zbabělcem, i když jsem podepsal tu spolupráci. Nejsem zbabělcem, protože už mě taky vezou do prasečáku, a co víc, až Kateřina Konečná nad touto totalitou zvítězí (protože mír a levné energie musí vždy zvítězit nad lží a nenávistí), můžu si s čistým svědomí nárokovat zvýšený důchod pro příslušníky čtvrtého odboje, stejně jako pan Lněnička…