Jedinou naší budoucností je zánik Evropské unie

Evropská unie již brzy zanikne. Rozpadne se na prach. Nikdo nebude po ní tesknit, nikdo nebude pro ni plakat, leda snad blázni

            „Teď už je to úplně jiné. Vy, mladí, si to vůbec nedovedete představit, jaké to bylo, když ještě existovala EU,“ začíná každou svou besedu (povinně zařazenou v osnovách) se školní mládeží náš pamětník, aby pokračoval, „tak to bylo šílené!

            ,To je šílené!’ řeknete třeba vy mladí dnes o něčem, ale ve srovnání s tím, co bylo za EU, to vůbec šílené není.

Je to docela normální, protože s EU zaniklo i šílenství jako takové, protože nic šílenějšího než EU nemohlo existovat.

            Člověku se ani dnes, když už jsme z nejhoršího venku, na tu dobu nevzpomíná lehce. Je tady spousta traumat, kterých se ti, co to všechno přežili, nikdy nezbaví. Dál se budou v noci budit hrůzou z toho, co v Bruselu zase vymyslí za šílenost, a teprve až za chvíli si uvědomí, že žádný Brusel není, že to všechno je už, díky bohu, pryč.

            I já trpím poruchou spánku. I já, když se někde ozve rána, třeba o vánocích, nebo o silvestru, sebou praštím o zem, protože takto dřív v EU chodilo.

            Všude samá šílenost, všude samé švihlé směrnice. Člověk se pomalu ani nemohl najíst, aby si předtím nemusel celý povinně vykoupat v desinfekčním roztoku, kterým musela být podle směrnic lučavka královská.

            Co jsme se v noci naprobouzeli a modlili se, aby nepřišlo ráno, protože ráno, to znamenalo další příděl šíleností z Bruselu.

            Kam se na to hrabe Sovětský svaz!

            V Sovětském svazu aspoň člověk věděl, že zítra znamená již včera, ale v EU jste si mohli být jistí jen jedním.

            Totiž že dnešek je šílenější než včerejšek, a zítřek bude ještě šílenější než dnešek.

            To byla vaše jediná jistota a teď v něčem takovém vychovávejte děti. Učte je, aby říkaly pravdu, aby pravdu milovaly. Učte je, aby se za všech okolností spoléhaly na svůj rozum a za boha nevěřily tomu, co je v médiích!

            Byla to těžká schizofrenie.

Není proto divu, že hodně lidí končilo v blázincích, kterým se tehdy říkalo montovny. Ve skutečnosti to však byly koncentráky, kde se pracovalo za nelidských podmínek pro německé automobilky. Například v Maďarsku, které se tomu všemu eurošílenství hrdinně vzpouzelo, bylo takových koncentráků, těchto poboček německých automobilek, spousta.

            Celé se to maskovalo volným trhem. Ale člověk věděl, že žádný volný trh neexistuje, že neexistuje ani volný pohyb pracovní síly, protože to, co se vydávalo jako volný pohyb pracovní síly, bylo jen rafinované totální nasazení levné pracovní síly na nucené práce do reichu.

            Ptáte se, milé děti, jak jsme to všechno dokázali přežít, jak jsme si dokázali zachovat tvář, jak jsme si dokázali v tak těžké a šílené době nepošpinit své svědomí?

            Bylo to těžké, nesmírně namáhavé, ale šlo to, hlavní bylo nenechat se zlomit propagandou.

            Pamatujte, milé děti, kde je vůle, tam je i vzdor, a kde je vzdor, tam je i svoboda, přinejmenším ta vnitřní.

            Věděli jsme, že něco tak šíleného jako EU nemůže trvat věčně. Každé šílenství dříve či později stráví samo sebe.

            Proč je asi, děti, bůh, mrtvý?

            Je mrtvý, protože měl paranoiu, a tato paranoia ho nakonec strávila.

            A tak to bylo i s EU.

            EU byla neuvěřitelná šílenost, a proto jsme se, stejně jako za normalizace, opájeli nadějí na její brzký konec.

            A tato víra nás držela při životě. Dávala nám sílu pracovat, bavit se, jezdit na dovolenou, kupovat si nová auta, budovat své domovy i v té nepředstavitelně šílené době. Bylo nám jasné, že EU je jen umělý slepenec, židovsko-teutonský projekt čtvrté říše, který se dříve či později zhroutí vlastní vahou.

            Ostatně historie nám byl skvělou utěšitelkou.

            Padl první Řím, a jaký byl, padl i druhý Řím, a až teprve třetí Řím je věčný!

            V této víře a naději nás posilovala alternativní média. V nich nacházeli jsme tolik potřebnou vzpruhu a tolik potřebné občerstvení. Ona byla tou oázou, v níž žíznivě jsme pili vodu, jež jednou se měla proměnit ve víno svobody.

            A pak to přišlo.

            Jednoho dne EU zanikla.

            Jaké to bylo slastné procitnutí ze zlého snu!

            Všechno šílenství zmizelo, všechno zase bylo normální. Radostně jsme plakali a objímali se, radovali se znovunabyté svobody.

            ,Teď si budeme vládnout sami!’ opakovali jsme pořád dokola, nemohouce se nabažit své národní identity.

            Byli-li jsme ještě včera vykořenění, to ráno, kdy zanikla EU, opět jsme ucítili rodnou půdu našich předků pod nohama, vrůstajíce do ní kořeny, které z nás pučely jako divé.

            Brusel nám už nic nepřikazoval, protože nebyl. Měli jsme zase své hranice, pevné a nepřekročitelné. Měli jsme svůj vlastní rozum a chuť budovat svou vlast už ne podle bruselských šílených směrnic, ale podle sebe, podle svého vlastního, selského rozumu.

            Jako první jsme zrušili lány řepky, toho žlutého sajrajtu. Obnovili jsme meze a remízky, a začali na půdě předků hospodařit tak, jak na ni hospodařili oni.

            Jak se hned vzduch pročistil, když zmizela řepka!

            Teď už se nechválíme tím, kdo má větší barák a větší auto a větší plat, ale tím, kdo má větší a kravější mozoly!

            I pravdu můžeme říkat nahlas!

            Nikdo si už dnes nedovolí napsat nebo nahlas říct, že Okamuru volí staří a nevzdělaní!

            To za EU by toho byly plné noviny.

            Teď máme svoji zemi pevně pod kontrolou, teď už se nemusíme ničeho bát.

            Ani robotizace, ani nanotechnologizace, ani klimatických změn, ani masové migrace, ani finanční, ani jakékoliv krize, ani vlády sociálních sítí, ba ani šestého masového vymírání živočišných druhů. Žádná z těchto globálních šíleností se nás už netýká, protože žijeme ve své zemi, řídíme se selským rozumem a rozhodujeme sami o sobě.

            Važte si toho, milé děti.

Ne vždy tomu bylo tak, ne vždy jsme rozhodovali sami o sobě, ne vždy jsme byli svobodní. Neučte se, aby se z vás nestala samozvaná elita. Neptejte se proč a jak, protože o vše se postará přímá demokracie, buďte bez starostí, naše vlast nepotřebuje žádné mudrlanty, ale lidi, kteří dokážou správně hlasovat v referendech.

            Važte si všeho, co vám naše vlast poskytuje.

Její svoboda nerodila se lehce. A nebýt statečných lidí, kteří měli odvahu říkat pravdu, kteří se postavili šílené EU na odpor, nebyli byste teď hrdými Čechy s vlastním rozumem, ale jen euroobčánky s vymytými mozky, kteří se nechají vodit všudypřítomným sociálním státem za ručičku, kteří udávají své sousedy za to, že šidí stát na DPH, kteří sebou nechávají manipulovat a poslušně volí toho, na koho jim Brusel ukáže.

Já to všechno zažil. Tu šílenou dobu, kdy člověk nemusel chodit k volbám. Zažil a nikdy na to nezapomněl. Vím, jak vypadá svrab, vím, že islám nepřinesl nikdy nic dobrého, vím všechno, vím to ze všech nejlíp, proč je tady tak málo světla?

Víc světla, víc světla, proboha, víc světla, nebo z toho všeho dočista zešílím!“

Náš pamětník se chytí za hlavu, a vydá ze sebe nelidský skřek. I na něm se šílenosti, které produkovala EU, podepsaly, zase dostal svůj pravidelný záchvat.

Šklebí se a dožaduje se světla, ačkoliv je bílý den.

Děti si jej pilně točí na své mobily. T to je pro jejich výuku jen dobře, protože pádnější důkaz zrůdnosti oné doby, kdy ještě existovala EU a všude se pěstovala řepka, a oslavoval se Marx, si sotva můžeme přát bez toho, abychom byli taky tak šílení.