Je život věčný skutečně životem věčným?

Je nám slibován, když uvěříme, život věčný. Ale proč by vlastně měl být tento život věčnější než náš život nynější?

Zcela jsem upustil od svého zdánlivě pevného a neměnného rozhodnutí žít na tomto světě a v tomto těle co nejdéle.

            Umínil jsem si kdysi, že musím svůj život maximálně prodloužit stůj, co stůj, odpřisáhl si, že se budu rozhodně vyhýbat hromadným popravám, genocidám, migračním vlnám a podobným věcem, aby můj život nebyl snad předčasně ukončen.

            Sliboval jsem si od toho všechno možné. Člověk je přece jen zvyklý na své jistoty, nebo aspoň na to, co za jistoty považuje, byť je tato jeho jistota omezena toliko na pozemský život, jenž může být ve skutečnosti jen vězením.

            „Budu žít, co nejdéle! Dožiji se sta a více let, budu se radovat se života, budu hlásat, že život je tím nejcennějším, co může existovat!“ vykřikoval jsem při každé možné příležitosti, na svatbách i pohřbech, až jsem se tím mnoha lidem hodně, ne-li docela zprotivil.

            Pak však došlo u mne ke změně myšlení. Nebyla náhlá a prudká, ale povlovná, nenápadná, ale přesto spolehlivě rozežírající můj mozek.

            „Je to nesmysl!

            Čím kratší bude můj život, tím líp!“ zvolal jsem jednoho dne k překvapení všech zcela v rozporu se svým dřívějším záměrem, nadšen tímto poznáním zcela nevýslovně.

            A tak se taky stalo.

Měl jsem to náramné štěstí, a dožil se sotva osmdesátky.

Nepochyboval jsem, když se blížil konec, že se mi to vyplatí, nežít již déle, dalším pozemským životem okrádal bych se jen o život věčný v přítomnosti boha.

A skutečně, mám teď pocit, že žiji věčně, ba i přítomnost boha intenzivně pociťuji. Ovšem, je to pochopitelné, kdybych ji nepociťoval, nebyl by bůh všudypřítomný.

Jenže je můj život skutečně věčný?

Jak mohu vědět, že nyní žiji věčně?

Vždyť přece i tento život může se najednou zničehonic skončit, může přijít opravdová smrt, ba i bůh, jehož přítomnost intenzivně pociťuji, může zničehonic zmizet, může prostě najednou nebýt, protože zanikne-li mé vědomí, zanikne i nutně bůh obsažený v mém vědomí jako ve své matérii!

„Proč by mé vědomí mělo být věčné, proč by neměl být i život věčný, to co za něj považuji, tedy můj nynější stav vědomí, jen časově omezenou iluzí?

Ano, proč bych měl najednou žít životem věčným, jen proto, že jsem zemřel?

Je-li tento můj život věčným, tak musel být přece věčným už tehdy, když byl ještě životem pozemským, ale i ten se přece skončil smrtí, jako se může smrtí skončit i život tento!“ opakuji si teď sám sebe pořád dokola, vystrašen tím trochu víc než je zdrávo.

Ale proč se na to nezeptám rovnou boha?

Ten to přece musí vědět, musí vědět, jestli je můj život skutečně věčný, či se může kdykoliv skončit, jsa jen pouhou iluzí.

Ale vždyť já se na to boha ptám!

Přinejmenším už dvakrát jsem se na to boha ptal a teď se ho na to ptám potřetí.

„Bude to všechno tady trvat věčně? Nemá i tato věčnost svůj konec? Není i ona jen iluzí?“ ptám se boha

Jenže bůh mi na to buď vůbec neodpověděl, nebo mi řekne něco, jako třeba teď, z čeho by nebyl chytrý ani ten nejgeniálnější filosof: „Letos bude málo brambor, neboť jim nepožehnám.

A ty, co se přece jen urodí, budou velké jako pěst pětiměsíčního lidského plodu a budou mít tak málo škrobu, že lidé začnou se požírat navzájem, aby se nasytili. Kříže porostou jako houby po dešti, v kostelích pro lidský řev nebudu slyšet vlastního božího slova.“

Opravdu nevím, co si z toho vybrat. A taky opravdu nevím, k čemu je boží existence dobrá, když bůh nedokáže jasně odpovědět ani na ty nejzákladnější otázky.

Ale nenimrám se v tom příliš?

Místo toho, abych si užíval život věčný a přítomnost boha plnými doušky, užíval o to víc, je-li všechno opravdu jen iluzí, která se jednou skončí a vše, o čem si myslím, že je teď skutečné, ukáže se opět neskutečným?

Ale nebude i to jen iluze?

Ale kde se vezme, tu se vezme, objeví se náhle přede mnou Syn člověka, který přichází jako na zavolanou ve chvíli mých nejtěžších pochybostí.

„Skutečné a věčné je jen to, co neexistuje!“ vysvětlí mi Syn člověka, který vypadá opravdu jako Syn člověka, protože zdání tentokrát, zdá se, neklame!