Je relativizace holokaustu nutně projevem hnusného antisemitismu?

To tak zkoumáte metafyzické aspekty holokaustu, a jelikož se vaše závěry pochopitelně vymykají všem zavedeným klišé, jste obratem (aniž byste samotný holokaust popírali), označeni za antisemity. Doma není nikdo prorokem...

            Hermana Kafku považoval jsem vždy za nanejvýš spořádaného člověka a s tímto svým pohledem na jeho osobu nijak jsem se netajil.

            „Jeho zaměstnání je řádné a poctivé, i o rodinu se řádně stará! Kéž by všichni otcové byli jako on, takřka bez hříchu!“ rozhlašoval jsem všude možně.

            Jeho nepřehlédnutelné semitské rysy mi imponovaly, byl jsem jimi k němu doslova přitahován, nemohlo být pochyb, že Herman Kafka je zcela typickým představitelem svého druhu. Pravda, vcházet, ani vycházet ze synagogy, ve které budou, dle evangelia, biti ti, kdož se hlásí k Ježíšovi jakožto Mesiáši, jsem ho nikdy neviděl, a to ani v sobotu, to však nijak neumenšovalo můj obdiv k němu.

            Ale nejvíc jsem na Hermanovi Kafkovi zbožňoval onu nádhernou mosaznou cedulku, která byla upevněna na dlažební kámen před domem, v němž žil a kolem něhož jsem, právě kvůli této mosazné tabulce, přecházel třeba i pětkrát denně a která upozorňovala všechny kolemjdoucí, že právě v tomto domě Herman Kafka žil až do té chvíle, než se musel hlásit k transportu do Terezína, odkud byl pak transportován do Osvětimi, kde se jeho životní pouť skončila.

            Herman Kafka byl (respektive stále ještě je) totiž obětí holokaustu a právě z tohoto faktu pramenila moje nezměrná úcta k němu, jež zcela přirozeně a nenásilně transformovala se v bezmezné uctívání.

            „Svatý Otče, snažně vás žádám, aby všechny oběti holokaustu byly prohlášeny za svaté, bez ohledu na to, že nejsou pokřtěny a nepřijaly Ježíše Krista za svého Pána. Tato okolnost je jistě politováníhodná, avšak nic to nemění na tom, že oběti holokaustu jsou bezpochyby svaté u boha a proto je povinností katolické církve svatořečit je i tady na zemi, není snad žlutá hvězda, kterou museli nosit, svatozáří?“ napsal jsem přímo papeži do Vatikánu žádost o svatořečení všech obětí holokaustu, včetně těch, které byly zastřeleny na východě (a byla to dobrá polovina z celkového počtu), a to, že jsem na tento dopis nedostal žádnou odpověď, si vysvětluji tím, že jsem jej napsal česky, nikoliv latinsky.

            Uctíval jsem Hermana Kafku jako světce a tak nebylo divu, že mi jednoho dne zjevil osobně.

            To bylo tak. Sbírám prádlo se šňůry, přesněji velké, docela bílé prostěradlo, prosté jakýkoliv krvavých skvrn. Sundám jeden kolík, sundám druhý kolík, uchopím prostěradlo na jeho koncích, a když ho opatrně, tak, aby se pomačkalo co nejméně, nadzdvihnu, stojí naproti mně Herman Kafka, hledíme si přímo do očí!

            To se ví, že před ním padnu na kolena, ze žluté hvězdy, kterou má přišitou na svém zimníku (odjížděl do Terezína v zimě), se line záře, která na mne působí nesmírně uklidňujícím dojmem. Klečím u jeho nohou, hledím na jeho boty a v tom se mne zmocní strašlivý pocit hanby za to, že Herman Kafka musí stát, zatímco já si klečím hezky na zemi.

            „Posaďte se, pane Kafko! Jistě jste se na osvětimské rampě nastál víc než dost, než na vás přišla řada!“ zvolám a postavím se na čtyři, aby se mohl Herman Kafka pohodlně posadit.

            Herman Kafka se na mne prosadí a smutně prohodí: „Bože, kdy už bude tomu konec?“

            Slova Hermana Kafky mi přijdou trochu záhadná, a tak se zeptám: „Co jakože myslíte?“

            „Co? To věčné připomínání holokaustu! To myslím! Ptám se, kdy už to konečně skončí!“ povzdechne si Herman Kafka.

            Jeho slova mi přijdou ještě záhadnější a tak se zeptám, připadaje si jako svatý Petr, který se taky Krista pořád na něco ptal: „Promiňte, ale nechápu co tím, chcete říct.“

            „Co? To, že už toho mám plné zuby, to tím chci říct,“ řekne naštvaně Herman Kafka a pokračuje, „dokud na mrtvého člověka někdo vzpomíná, musí se jeho duše vracet na tento všivý svět.

            Jen si to představte, pěkně prosím!

            Všude kolem vás je nekonečný vesmír, nesmírné dálky, které vás neodolatelně lákají, do kterých byste se hned vypravil, protože v nich tušíte existovat světy, kterou jsou milionkrát modřejší než tento pozemský prasečák, ale vy se do těch dálek nemůže vypravit, protože jste pořád uvězněný ve vzpomínkách, protože jste pořád za ostnatým drátem, pořád nemůžete pryč odtud, ale to jediné po čem toužíte, je právě to, abyste odtud mohl vypadnout.

            Zpropadený holokaust!

            Nebýt jeho, neměl bych před svým barákem žádnou tabulku a už bych byl dávno pryč odtud, i kdybych zemřel třeba až o třicet let později. Proto jsem za vámi přišel. Musíte odstranit tu zpropadenou tabulku, aby na mě už nikdo nevzpomínal, a já se mohl konečně vydat na dalekou cestu i k jiným hvězdám než jen těm žlutým.“

            „Zbláznil jste se! Nemůžu odstranit tabulku s vaším jménem: Vždyť jste trpěl, jste oběť holokaustu, vzpamatujte se, víte, co po mně chcete?!“ musím na Hermana Kafku zvýšit hlas.

            Ale Herman Kafka se nedá: „Dejte mi s tím proboha svatého už pokoj! No a co, že jsem trpěl? To mám kvůli tomu, že jsem trpěl, trpět i teď?

            Miliardy lidí dnes a denně, zvlášť teď, když tady máte nouzový stav, trpí, tak by proč by mělo být moje utrpení něco extra? Ano, trpěl jsem a v té chvíli, když jsem trpěl, to nebylo nic příjemného, to mi potvrdí, každý, kdo si kdy vystoupil z komfortní zóny.

            Ale co je mé veškeré utrpení proti věčnosti?

            Už skoro ani nevím, že jsem chvíli před svou smrtí trpěl. Jasně, že jsem měl strach ze smrti, že jsem se toho bál, jenže právě kdy jsem umíral spolu s dalšími, se mne zmocnila nepopsatelná úleva.

            Rozumíte?

            Úleva, stejná úleva, jako se zmocnila i Hitlera, když chcípal, či Eichmana, když se dusil na provaze. Ano, jsem oběť holokaustu, ale záleží na tom nějak? Denně se všude vrší hromady mrtvol, duše s úlevou opouštějí těla, protože aspoň na chvíli si odpočinou. Kdybyste jen cokoliv tušil o celé té metafyzické mašinérii, koloběhu duší a vůbec veškeré energie, tak byste se mé prosbě vůbec nedivil.

            Ostatně jste si jistě všiml jak my, Židé, aspoň ve Starém zákoně, kde jen pořád kňouráme a třeseme se strachem před Hospodinem, málo uvažujeme o těchto metafyzických věcech?

            Kdyby k holokaustu dojít nemělo, tak by k němu nedošlo, ale protože k němu došlo, musel mít určitý smysl. Vždyť tento svět je jednou velkou zemí zaslíbenou, která je oázou neustálého vraždění a zabíjení ve jménu blaha, tak proč bych se měl já sám podivovat nad tím, že jsem byl taky zavražděn?“

            „Tak dost! Něco takového si vyprošuji! To je přece relativizace holokaustu!“ okřiknu Hermana Kafku, jehož slova už jsou hodně přes čáru, zbývá jen, aby řekl, že Starý zákon, v němž Židé pořád dokola řeší své mindráky vražděním méněcenných pronárodů, je nejodpornější kniha a urazil tím náboženské cítění mnoha miliónů lidí, kteří se považují za pravý opak muslimů.

            „Samozřejmě, že je to relativizace holokaustu, hehe!“ zasměje nepříjemně Herman Kafka a pokračuje, „všechno je přece relativní. Kdyby nebyl holokaust relativní, tak by se po něm dějiny i čas docela zastavily, ohromeny tím, co se stalo. Jenže dějiny se po holokaustu nezastavily, každým dalším dnem a s každým dalším mrtvým je i holokaust relativnější a relativnější, copak nemáte žádné ponětí o vztahu času a bytí?

            Zastavte dějiny, zastavte čas, milý pane, jestli to dokážete, a jedině tak zabráníte i relativizaci holokaustu!

            Chápete už?

            Jediný způsob, jak spolehlivě a jednou provždy zabránit relativizaci holokaustu, je apokalypsa. Ano, chcete-li zabránit relativizaci holokaustu, nezbývá vám nic jiného, než odpálit jaderné rakety na Irán, nebo snad chcete tvrdit, že Zjevení sv. Jana je jen blábolení nějakého šílence?

            Prosím vás, dejte tu tabulku pryč, ať už můžu z tohoto blázince vypadnout na čerstvé vakuum. Vždyť je to jen prachsprosté citové vydírání, vždyť to vypadá jako bych všem lidem, co jdou kolem mého baráku říkal: ,Vy jste nic, vy si tady vykračujete, jako by se nechumelilo, ale já jsem oběť holokaustu!‘

            Ale copak třeba takoví Arméni...“

            Herman Kafka už nedomluvil, protože Arméni byla poslední kapka oleje do ohně mého hněvu, který ve mne vzplál jasným plamenem zápalné oběti. Setřásl jsem Hermana Kafku ze svého hřbetu, postavil se a uchopil jsem jej za klopy jeho zimníku, protože na Armény jsem opravdu alergický.

            „Nikdo, rozumíte, ale opravdu nikdo nebude přede mnou srovnávat nějakou arménskou genocidku s holokaustem.

            Nikdo!“ vmetl jsem mu do obličeje a pak trochu mírněji, ale pořád ještě víc než kategoricky jsem pokračoval, „víte, kdo jste?

            Já vám řeknu, kdo jste!

            Vy jste ten, kdo se jen se snaží vmanipulovat ostatním své pohledy. Zdatného, pravda, mystifikátora, který ale pravdu nevidí a ani ji vidět nechce. Já si, na rozdílod vás, za tím, co říkám stojím, dokud mi někdo můj názor nevyvrátí. Ale vy se o to nesnažíte, jen kolem sebe kopete.

             A jelikož pozoruji, že jste ve svých názorech zcela neústupný a nezaregistroval jsem, že byste někdy svůj názor během polemické diskuze korigoval, považuji nějakou přímou výměnu názorů mezi námi v tomto prostoru za bezúčelnou. Omlouvám se, pokračovat v ní nebudu.

            Vypadněte!

            Slyšíte?

            Vypadněte!“

            Herman Kafka se usmál tak, že víc semitsky při tom svém úsměvu už vypadat nemohl, a začal se rozplývat.

            „Počkat!“ zařval se jsem na něho a když se Herman Kafka zase trochu zhmotnil, strhl jsem mu žlutou hvězdu z jeho zimníku, „nezasloužíte si svatozář. Davidovou hvězdu urážíte jen ty, co jsou na ni právem hrdí, na rozdíl od vás!“

            Tu hvězdu, kterou jsem strhl Hermanovi Kafkovi z jeho zimníku, mám doteď schovanou doma, střežím ji jako oko v hlavě, kdyby ji snad ten renegát chtěl získat zpátky, jestli ji chcete vidět, přijďte, rád vám ji ukážu, ať nemusíte jet na zájezd do Osvětimi.