Je pro skladníky lepší magorák nebo tatranský čaj?

Smyšlený příběh, který se odehrává v období burčáku v jedné vesnici na Valašsku a vystupují v něm tři osoby, které nikoho nepřipomínají...

Karel byl křivák od pohledu.

Přesněji řečeno, Karel byl víc než křivák od pohledu. Ani jste nemuseli Karla vidět, pohlédnout do toho jeho křiváckého ksichtu, a už jste věděli, že je to křivák.

A ten jeho kamarád Herda, to byl taky pěkný výlupek!

Ale aspoň měl klobouk. Bůhví, co všechno s tím kloboukem dělal, ale když si ho nasadil na hlavu, vypadal, jako by se právě vrátil z nějaké latríny. A z latríny se skutečně dost často vracel, proto se mu taky říkalo Serda. A Karlovi se zase říkalo Chrčálek, protože když někdo uviděl ten jeho křivácký ksicht, dost často hnusem chrčel.

A k tomu Karlovi, tedy přesněji k Chrčálkovi, přijel na návštěvu jeho kamarád Serda.

Protože Chrčálek žil na Valašsku, přesněji ve Štítné nad Vláří, což je přibližně čtyřicet kilometrů od Starého Města u Uherského Hradiště, odkud ostatně pocházelo jeho příbuzenstvo, taky pěkně křivácké, ptal se se Serda po slivovici.

„Máš nějakou slivovici? Pravou valašskou?“ vysypal Serda ze sebe, jen co slezl z kola značky Ukrajina.

„Jo, mám,“ přikývl Chrčálek a zavedl Herdu do malého nenápadného přístěnku z nepálených cihel.

„Ty jo!“ vyhrkl Serda, když uviděl demižóny slivovice zde uschované před slunečním svitem. „Dáš mi napít?“

Chrčálek ale zavrtěl hlavou: „Počkej, napiješ se něčeho mnohem lepšího.“

„Čeho lepšího?“ vyzvídal Serda.

„Uvidíš. Sedej na kolo,“ řekl Chrčálek a sedl na kolo značky ZIF, které koupil za jednu korunu na Aukru.

Serda taky sedl na kolo a vyrazil v háku za Chrčálkem.

„Kam jedeme?“ zeptal se Serda, když už jeli asi třicet sekund.

„Za Jučákem,“ odpověděl Chrčálek.

„Za tím bývalým milicionářem?“ zeptal se Serda.

„Jo, za ním,“ přikývl Chrčálek.

A než se ti dva nadáli, byli za čtyři hodiny u Jučáka, právě tolik jim trvala cesta přes kopec zvaný Barák, do kterého museli tlačit své kola a z kterého šli taky pěšky, protože jim nebrzdily brzdy.

Měli štěstí, Jučák byl doma.

„Mohl byste nám prosím, nalét trochu slivovice,“ řekl Chrčálek úlisně, když Jučák otevřel dveře svého domu, do něhož nesměl žádný křivák, natož Chrčálek.

Jučák přeměřil Chrčálka i Serdu svým moudrým pohledem. Tolik moudrosti se v lidském pohledu hned tak nevidí. Jučák samozřejmě věděl hned, co je Chrčálek zač, jaký je to křivák a tak výjimečně zalhal: „Slivovici nemám, přátelé.

Loňskou už jsem všechnu vypil a z letošních trnek budu teprve pálit.“

Samozřejmě, že to nebyla pravda, protože Jučákovi zůstala ještě jedna pleskaňa slivovice, ale s takovými lidmi, nebojím se říct sviněmi, jako je Chrčálek, se musí jednat právě takto.

„To je škoda. Já se tak těšil na slivovici,“ vydechl smutně Serda.

„Slivovici nemám. Ale můžu vám nabídnout něco lepšího, počkejte,“ usmál se Jučák a zašel do svého domu, odkud přinesl plný kýbl jakési světle hnědé tekutiny, „to je burčák. Tož si dajte.“

„Tak já si dám!“ vykřikl Serda, vzal kýbl a napil se burčáku.

Ale nepolkl ani třikrát, když kýbl zase položil a rozhlížel se zoufale kolem sebe.

„Latrína je hen!“ kývl Jučák tím směrem, kde opravdu stála na stranu nakloněná kadibudka, v níž Serda zmizel rychlostí blesku.

Kýbl si vzal Chrčálek a strýc Jučák ho s úsměvem sledoval.

Chrčálek vzal kýbl, napil se s něho a položiv ho na zem, pravil: „Každý člověk nejprve podává lepší burčák a teprve potom, když se hosté napijí, nalévá burčák horší. Ty jsi však, Jučáku, uchoval dobrý burčák, až pro tuto chvíli. Teď se napij ty.“

„Mám se napít? Tak se dívej, jak se pije!“ usmál se Jučák, zvedl kýbl, ale stačil jen jediný lok, aby s překvapením vykřikl, „kurňa, šak to není burčák, ale tatranský čaj!“

„Ano, je to tatranský čaj,“ přikývl Chrčálek.

„Myslíš si, že to nevypiju! Tak se dívej, ty křiváku!“ vykřikl Jučák a začal pít z kýble tatranský čaj.

Pil, pil, oči mu lezly z důlků, ale nepřestal, dokud skutečně celý kýbl tatranského čaje nevypil.

Inu, někteří lidé toho vydrží ještě víc než ten vůl, kterého můžete mlátit bičem, kolik chcete a on si dál klidně přežvykuje.

Šel kolem člověk, kterému se neřeklo jinak než pan učitel, protože se rád koupal v řece Moravě. Ten, když to viděl, tak se tomu smál tak, až se za břicho popadal.

Až vám někdo bude zase říkat, že dobytku smíchu netřeba, nevěřte mu ani slovo.

Je to Ďábel a lže!