Je-li církev kvůli církevním restitucím nenasytná, co je potom pan A. Babiš?

Církev je bezesporu nenasytná a hladoví po majetku. Ale co si pak myslet o panu Babišovi, který má víc půdy než pražské arcibiskupství, nebo Kalousek? Že není nenasytný, nebo zloděj?

            Moje pozemky, vlastním hodně přes patnáct tisíc hektarů zemědělské půdy, sousedí na mnoha místech s pozemky, jež vlastní církev.

Já si ovšem svoje pozemky poctivě koupil, církev si je nakradla.

Jednou mi to kdosi připomněl.

„Jak můžeš mít, ty takový poctivý člověk, za sousedy takové zloděje, zlodějské?“ ptal se mne.

„Ano, jsou to zloději zlodějští, ale kdo jsem já, abych je mohl soudit?“ odpověděl jsem.

„Ty jsi prostě moc velký dobrák. Čistá duše!

Ty jim všechno nakonec odpustíš.

Ale až dojde na lámání chleba, uvidíš, že tě zastánci církevních restitucí budou pronásledovat, že na tebe vztáhnou ruku, budou tě nenávidět, častovat urážkami!“ prorokoval mi, sedaje si přitom na bobek a zase vstávaje, jako by sám byl účasten nějaké neviditelné mše.

Snad jsem opravdu čistá duše…

Jednou v zimě jsem se procházel po svých polích, chtěje zkontrolovat, zda půda přikrytá sněhem správně odpočívá, aby rozsévačova semena, až na ni padnou, vydala stonásobnou úrodu. Nikde nebylo živáčka, kolem mne se rozkládala jen nekonečná bílá pláň mých polí.

Někdy po poledni jsem se konečně přiblížil k hranici svého majetku, za ní už se nalézal majetek církevní. Hranici jsem, pochopitelně, nepřekročil, ale vracel se podél ní zpátky, nanejvýš spokojen, jako každý dobrý hospodář, s tím, jak je půda odpočatá už teď, kdy do obětování Pána, při němž se tradičně půlí zima, zbývá ještě několik dní.

A jak tak jdu, spatřím v dálce černou tečku, takovou, jako by to byl zrovna krkavec.

Jenže kde by se tady, uprostřed širých polí, vzala mršina, na které by tento ptačí inteligent, skutečná elita mezi ptáky hodoval?

Samozřejmě, nebyl to krkavec, ale člověk. To jen nekonečná perspektiva scelených a ke všemu ještě štědře zasněžených polí, navazovala tento klamný, třebaže nanejvýš půvabný dojem.

A tento člověk nebyl člověkem ledajakým, byl to arcibiskup pražský, který se, stejně jako já, brodil sněhem, ovšem nikoliv po pozemcích mých, ale po pozemcích církevních.

Došli jsme k sobě, pozdravili se.

Tvář arcibiskupova byla však nanejvýš zkormoucená, příčina toho vyšla záhy najevo.

„Ach, je to práce s těmi poli!

Než je člověk v zimě všechna zkontroluje, aby se uchodil!

Už třetí den si to po nich mašíruji a konce to nemá!

Kristus aspoň třetího dne vstal z mrtvých, ale já jsem sotva v polovině!“ povzdechl si arcibiskup, poškrábav se křížem na čele, „a to nemluvím o scelování pozemků!

To je teprve rasovina!“

„Co je božího, bohu, co je císařovo, císaři,“ odpověděl jsem nebohému arcibiskupovi a dodal, „obcházení polí i jejich scelování je ta nejradostnější práce.

Nebyli jsme učiněni vlastníky půdy pro nic za nic.“

„Ano, já vím.

Jen kdyby té půdy nebylo tolik a člověk se přitom tolik nenachodil, stokrát víc, než se Kristus nachodil po Svaté zemi,“ posteskl si arcibiskup.

„Kdo má hodně, bude mít ještě víc. Je to naše povinnost, mít tolik půdy, neboť takto je stanoven zákon, který je nad všechny zákony lidské.

Kdybychom toho měli málo, měli bychom toho ještě míň.

Ale my máme dost na to, abychom museli mít ještě víc.

Kdybychom se, já, nebo vy, své půdy vzdali, bylo by to rouhání a byli bychom za to potrestáni.

Já bych se stal za trest předsedou vlády, abych se ocitl ve střetu zájmu, a vy, Vaše eminence, vy byste se za trest stal ateistou, nebo co, hůř, začal byste za trest chodit na zpověď k prof. Halíkovi.

To vše je boží vůle,“ pravil jsem.

„Ježišmarjá, jenom ne na zpověď k Halíkovi!“ spráskl ruce arcibiskup a rychle se pokřižoval, celý zsinalý.

„Až sleze sníh, přikoupím zase nějakou půdu. Z evropských dotací,“ řekl jsem, dodávaje, „a vy?“

„Nu, my taky.

Co nám zbývá?

Taky přikoupíme půdu z finančních náhrad, hned jak sleze sníh, snad to už bude na Velký Pátek.“

„Snad. Ale i kdyby ne, aspoň si půda ještě chvilku pod sněhem pohoví. Však se pak napracuje dost.

A jak sníh ztaje, a na polích se zazelená řepka pod ním ukrytá, sami budeme vědět, že léto je už blízko.

Když v tom, zvětšování svého majetku, vytrváme, získáme své životy.

Či tomu nevěříte?“ zeptal jsem se arcibiskupa.

„Věřím.

To se ví, že věřím,“ pravil arcibiskup smutně, načež jsme se rozloučili a začali se od sebe vzdalovat.

Arcibiskup svým směrem a já zase svým, šťasten k zalknutí, protože tak odpočatou jsem svoji půdu ještě nikdy dosud neviděl.