Je horko. I v Institutu Václava Klause. Je horko i samotnému prof. Klausovi

Praskání žilek je slyšet do daleka. Naši gaučoví bojovníci do té války za mír investovali tolik úsilí a nadějí a tak moc chtěli být součástí vítězného tažení, a ono to dopadá jako pokaždé

Bylo léto a mrzlo, až praštělo. V slavném Institutu Václava Klauna jely všechny plynové kotle na 110%, ale stejně se prof. Václav Klaun třásl neskutečnou zimou.

            Za to můžou havlisti, progresivisté a váleční štváči!“ drkotal prof. V. Klaun svými zlatými zuby, choule se do kožichu, který si jinak brávala paní Livie na noc do postele, nemluvě o jeho chodidlech, jimž lodičky, do nichž byla obuta, skýtala pramálo tepelné ochrany, „to když já byl prezidentem, to bylo úplně jiné léto!

            Vůbec se nepamatuji, že bych jezdil v létě jezdit do Špindlu jako teď. Když jsem já byl prezidentem, tak se lyžovalo jenom v zimě a to ještě na umělém sněhu.

A sucho?

Páni, jaké v létě bývalo sucho, když já byl prezidentem!

O takovém suchu si už můžeme nechat jen zdát!

A ta vedra!

Jaká bývala tenkrát v létě vedra!

I 37 stupňů Celsia bylo za mě v létě!

Všichni chcípali zalezlí doma, nikde ani živáčka. A já vydržel stát celý den hezky na sluníčku na Hradčanském náměstí, hezky bez pokrývky hlavy!

Za všechno může Havel a levičáci!

Prosím vás, Ladislave, dělejte s tím něco!“

Prof. Václav Klaun zoufale hleděl na Jakla, od zimy se mu dělaly na čele vrásky, a to byl teprve červenec, ty největší srpnové mrazy měly teprve přijít.

A Jakl si věděl rady.

„Když mrzne, tak si dám šálu, aby mi nebyla zima. A když je 37°C ve stínu, tak si šálu zase sundám, aby mi nebylo horko,“ řekl Jakl a zabalil prof. Klauna do své šály.

„Už je mi teplo, Jaklíčku, a když si dám dlaně mezi stehna, jak nám to říkali lampasáci na vojně, tak mi nebudou už mrznout ani dlaně,“ liboval si prof. Klaun a pak se zarazil, „ale co vy, Láďo? Vždyť vy mi bez té šály docela zmrznete v náruči!“

Ale obavy prof. Václava Klauna o život jeho lokaje byly docela liché.

„Žádný strach, já se zahřeju zteplalým pivem. Není nic lepšího proti těmhle svinským letním mrazům než zteplalé pivo,“ ujistil Jakl milovaného prof. Václava Klauna, že se o něj nemusí bát, protože se zahřeje zteplalým pivem.

Prof. V. Klaun, už hezky v teple, i když mu z knírku pořád visely rampouchy, mohl konečně mluvit už i o něčem jiném.

„Víte, Láďo, já bych v devětatřicátém nebyl takový zbabělec jako Beneš. Já bych se bránil. Sám od sebe bych se bránil, mně by nikdo nemusel dávat notičky, abych věděl, jestli se mám bránit. Hitler už se viděl za tři dny v Praze, ale já bych mu zatnul tipec, kdybych byl na Benešově místě.

Požádal bych o pomoc Sovětský svaz a do Vánoc bych byl v Berlíně. Víte, Láďo, ono je to zamlčovaná informace, stejně jako ta, že jsem se vždy hlásil ke Kunderovi, který byl stejně respektovaný spisovatel jako já, ale na podzim v devětatřicátého stálo na sovětsko-rumunských hranicích 30 divizí bosé Rudé armády připravených nám přispěchat přes rumunské území okamžitě na pomoc.

Jenže Beneš to neměl sám od sebe, že kapituloval, dobře znal záměry americké vlády. Jenže pak Ukrajinci Tuchačevského popravili a Bandera uzavřel s Hitlerem pakt o neútočení, jinak by si nemohl Beneš, když se to dozvěděl, v Londýně úlevně vydechnout, jakým byl prorokem, když svou zbabělostí ušetřil životy Čechů.“

Prof. Václav Klaun už z toho, jak mu bylo Jáklově šále, přes silný letní mráz, horko, mluvil trochu z cesty.

Ale Jakl, protože pil zteplalé pivo, byl zcela při smyslech.

„Já nevěřím, že existuje nějaká Ukrajina!“ řekl rozhodně a rozcuchal si cepínem, který se v IVK v létě používal na rozbíjení ledu, svoji čupřinu, „protože kdyby Ukrajina existovala, určitě byste dostal nějaké ukrajinské vyznamenání, nebo ukrajinskou cenu.

Ale vy jste nikdy žádnou ukrajinskou cenu nedostal, protože Puškinova cena je vyznamenání ruské, z toho jasně vyplývá, že žádná Ukrajina neexistuje!“

Bohužel se v tu chvíli prof. Klaun už z horka docela pomátl, takže namísto přitakání tomu pravdivému, a proto zamlčovanému postřehu, vykřikl: „Království za Klause!“

Načež se v Institutu Václava Klause rozhostilo příjemně mrazivé ticho, protože v létě o prázdninách většinou mrzne, i když se v novinách každé léto píše o tom, že se v Institutu Václava Klauna zase přemnožily nebezpečné tropické štěnice.