Jaroslav Tvrdík se po postupu Slavie do Ligy mistrů rozplakal jako malý kluk

A kdo by se taky, být na jeho místě, jako malý kluk nerozplakal štěstím? Vždyť v prvních dvou losovacích koších není žádný vloženě špatný mančaft

            Ostrý jako břitva hvizd rozhodčího ukončil zápas s Kluží a já se normálně rozbrečel.

            Slzy mi tekly po tvářích a vpíjely se do kníru, který konečně nevypadal jako zplihlý hadr na holi.

            Kdosit, snad trenér Trpišovský, snad trenér brankářů, snad nějaký jeho jiný bezejmenný asistent, ale možná to byl taky Čang Ženming, mne obejmul a šeptal vroucně do ucha: „Jen se vyplač, Jardo, uleví se ti od samé radosti!

            Po dvanácti dlouhých a nekonečných letech jsme v lize mistrů, na kterou jsme se museli dosud koukat jen v televizi!

            Teď si můžeme s nejlepšími zahrát, splnil se náš sen!

            Byli jsme opravdu válečníci!

            Všichni jsme se strašně obětovali, abychom se dostali do Ligy mistrů, ale ty ses, Jardo, obětoval nejvíc, ty máš na tom největší zásluhu.

            Jen plač, uleví se ti od samé radosti, postup Slavie se slaví v celém světě!“

            A já plakal, topil se v slzách stejně jako odsouzenec na smrt, kterému se nechce zemřít, jenže moje slzy byly slzy štěstí.

            „Konečně jsem něco dokázal!

            Konečně jsem nic nedokurvil!

            Sehnal jsem čínské peníze a přivedl Slavii do Ligy mistrů!

            Plzeňskou strojírnu Škoda TS sice Číňané zavřeli, všechnu dokumentaci si odvezli, prezidentův poradce skončil v base, s čínským podílem ve Smartwings to taky vypadá všelijak, ale to, že jsem přivedl Slávii do Ligy mistrů, mi už nikdo neodpáře!

            Vždyť do Edenu může přijet Liverpool!

            Nebo Barcelona!

            Nebo Real!

            To všechno je teď reálná realita!

            Díky mně!

            Už nejsem neschopný hlupák, který nikdy nic nedokázal!

            Už ne!“

            Plakal jsem a šel z ruky do ruky, každý chtěl, abych ho pro štěstí pošimral svým knírem na jeho tváři, kdosi odšpuntoval šampaňské a kdosi pořád řval: „Je to tam!

            Liga mistrů!“

            Nakonec se kolem mne udělal lidský prstenec, v jehož středu jsem stál, ten prstenec, to byla celá naše slávistická rodina.

            Vše ztichlo a jakýsi čistý a průzračný hlas jako z čínské opery začal zpívat: „You are the champion, Jardo!“

            Další a další hlasy se přidávaly, až zpíval celý Eden a celý náš sešívaný slávistický svět: „You are the champion, Jardo!“

            Dojetím ze vší té lásky, kterou jsem byl zahrnován ze všech stran, se pode mnou podlomila kolena a já padl tváří na zelený pažit.

            Tráva, po níž teď budou běhat nejlepší fotbalisté světa, mne něžně hladila po tváři a já skrápěl polibky tu svatou půdu, ryl v ní vášnivě svým obličejem, zatímco stupňující se slast mne zbavovala vědomí, až mne ho zbavila docela, předtím jsem však ještě stačil napsat tweet: „V této posvátné půdě, a nikde jinde, chci být jednou pohřben, zabalený do čínské vlajky, až Ligu mistrů pro CITIC Group vyhrajeme!“