Jaromír Nohavica, zbabělé svědomí národa

Básníci bývávali svého času svědomím národa. Náš nejlepší současný básník, emeritní spolupracovník StB  a laureát Puškinovy ceny Jaromír Nohavica dokazuje, že svědomí je i u básníků už jen trapným přežitkem

             Náš nejlepší současný básník, říkejme mu třeba Mistr, se potuloval po Ostravě. V jeho mozek se mu vrývaly všechny i ty nejemnější detaily všedního života, aby z nich pak, jak už to u velikých básníků  bývá, tkal své přenádherné básně plné životní moudrosti a uhrančivých obrazů.

            A jak tak náš Mistr bloumá po Ostravě divže, nevrazí do Ladika, našeho nejlepšího současného spisovatele, který vyjde zpoza rohu, takže se tak v čase a prostoru setkává to nejlepší, co nám může nabídnout naše současná próza i poezie.

            „Těbůh, Ladik,“ pozdraví poeta prozaika a hned ze sebe sype, „četl jsem tvoji nejnovější knihu, je opravdu skvělá! Hlavně to časté používání ukazovacích zájmen nemá chybu!

            Ale víš, která scéna mě nejvíc dorazila?

            Ta s tou malou holčičkou, jak chodí strašit toho diktátora!

            Úplně to vidím!

            Přijde k jeho posteli, sundá si hlavu, tělo ji klesne k zemi, ale hlava jí visí ve vzduchu. Jenže pak se jí navíc ještě roztočí ruce jako vrtule a ona se snese ve vzduchu!

            Prosím tě, jak jsi na to přišel!
            Víš, Ladik, mně se totiž stalo něco podobného!

            Mohl bys taky o tom něco napsat!

            Mně totiž chodit strašit Puškin!

            Nemyslím vodku, ale toho básníka!

            Zjevuje se mi teď každou noc. Ležím ti na posteli a v hlavě se mi honí samé poetické obraty. Bere mě spaní, ale někdo se zlehka dotkne mého ramene. Proberu se a u postele mi stojí Puškin!

            ,Omlouvám se, že vás budím, Mistře,‘ omluví se a pokračuje takovým smutným hlasem, ,ale stala se mi taková nepříjemná věc. Totiž když mi přátelé stáli během povstání děkabristů na náměstí, já mezi nimi nebyl. Mé přátelé popravili, ale mě car nepotrestal, dosadil mne jako šéfa moskevského archívu, v tu chvíli jsem se ke svým přátelům samozřejmě nehlásil.

            Jenže pak mě v noci začali navštěvovat. Jaké já teď tebe. Nic mi nevyčítali.

            Naopak vždy se mně vesele ptali: -Tak co, Alexandře Sergejeviči, jak se vám vede! Ech, dobře jste udělal, že jste s námi nebyl tenkrát na náměstí, zachránil jste si život!‘

            Tak mně strašili každou noc, a já si uvědomil, jaký jsem byl tenkrát zbabělec!

            Ta věc byla předem ztracená, ale právě proto jsem tam měl stát se svými přáteli!

            Ale já tam nebyl, protože jsem odporná zbabělá veš!

            A kvůli tomu jsem za vámi, přišel, Mistře. Vy máte tamhle ve vitrínce moji cenu. Dostal jste ji za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacení národních kultur. Jak to přátelství a národní kultura v našem, ruském, pojetí vypadá, vidíte teď sám na Ukrajině.

            Já byl tenkrát zbabělec. Ale když, Mistře, tu cenu, která nese moje jméno, vrátíte, tak mě vysvobodíte, už si nebudu připadat jako zbabělec, protože Puškinova cena se stane prostředkem k vyjádření nesouhlasu s tím, co nyní provádí ten magor v Kremlu.

            Uděláte mi to k vůli, ať se můžu svým přátelům konečně podívat do očí?‘

            To mi řekne Puškin a prosebně se na mě podívá.

            Kamaráde, to ti je tak těžká věc!

            Puškinova cena, to ti není jen tak nějaká cena, to je skoro jako Krameriova cena.

            Když tu medaili od Putina vrátím, tak vysvobodím Puškina, ale když ji vrátím, tak o ni přijdu, už ji nikdy nedostanu a s čím mě pak jednou zpopelní?

            A tak mě ten chudák Puškin chodí strašit každý večer, jako ta tvoje malá holčička toho tvého diktátora!

            Z toho by přece byla krásná povídka, jako od Gogola, nechceš ji napsat? Mohla by se jmenovat třeba ,Zbabělec‘!“

            Mistr se zadíval na Ladika a jeho knír se mu přitom chvěl jak zaječí ocásek.

            „Ano, mohla by jmenovat ,Zbabělec,“ úplně to vidím před sebou,‘ přikývl Ladik a kdoví, možná se od něho takové povídky, skutečného klenotu o zbabělém básníkovi, kterého straší Puškin, opravdu jednou dočkáme. 

Anebo vlastně nedočkáme, protože Ladik, jak je chytrý a všechno ví a zná, zapomněl na jednu věc. Totiž tu, že stužka Puškinovy ceny je modrožlutá, náš Mistr je hrdina, paní učitelko!