Jaromír Nohavica si svá selhání nese jako kříž. Pro mě ale dosáhl morálního vrcholu!

Je to největší básník a zásadový člověk, nezlomný a nepodvolený charakter, díky za něj moc. Jeho písně se již staly klasikou na rozdíl od jiných rádoby písničkářů, kteří ho ze závisti nařkli z udavačství!

Šel Jaromír Nohavica (dále jen básník) z koncertu domů, patnáct tisíc lidí v O2 aréně zpívalo s ním Pánové nahoře, píšu vám dnes psaní (myslí se tím samozřejmě válečný štváč a agent Pávek, nikoliv mírotvorce Putin).

Řekněte, kdo to má!?

Patnáct tisíc lidí, docela obyčejných a prostých lidí, kteří se bojí války, zdražování kdysi levných energií, kteří se bojí o střechu nad hlavou, patnáct tisíc prostých a obyčejných lidí, kteří touží po míru, klidu na práci, po teple a levných potravinách, si dvě hodiny zpívalo o životě i o smrti, o drobných radostech i o velkých trápeních, o strachu, který dusí člověka ve spánku, ale i o naději, která mu dává procitnout v spálené zemi, kterou udělal z České republiky Fiala.

O tom všem zpívalo nepodvolených patnáct tisíc lidí nepřetržitě dvě hodiny (a taky samozřejmě o kometě, klíčovém symbolu básníkovy poezie) na koncertě, ze kterého se básník právě vracel s pocity jednoznačně pozitivními, aby taky ne, vždyť rozdávat lidem radost a naději, to je ta nejvznešenější a zároveň i nejmilejší pracovní povinnost.

Cesta ubíhala a rychle a tak se brzy na obzoru objevila silueta básníkova domu, která se rychle přibližovala. Už jen pár kroků a básník stál u plotu, který přelezl a byl doma stejně tak, jako jsme ve svých prastarých kamenných domech doma já, nebo vy, nebo jakýkoliv člověk.

Ale básník nebyl doma sám.

V jídelně, kterou musel básník projít při cestě do své ložnice, už na v přítmí něj kdosi čekal, jakási osoba, dle zjevu zřejmě mužského pohlaví.

„Čert! Už zase!“ vykřikl básník, když tuto v postavu potemnělé jídelně spatřil (a protože jste všichni jistě znalci ruské kultury a literatury, jistě vám nemusím připomínat Ivana Karamazova a jeho setkání s čertem) a rozhodným hlasem dodal, „ co chceš podepsat?

Nebo máš pro mě zase nějaké vyznamenání od Puškina?

Chceš mě pokoušet a svádět, jako už tolikrát?

Ale máš to marné, čerte, mě nemusíš pokoušet ani svádět!

Podepíšu ti, co chceš, protože jsem nikomu neublížil, převezmu od Puškina jakoukoliv cenu, protože ji nedostanu za válku, ale za své písně!

Obrátím tvoje zlo v dobro!

Ale nejdřív rozsvítím, abych ti viděl do tváře!“

A básník skutečně rozsvítil a v tu chvíli divže nezkameněl!

V jídelně neseděl čert, jak si básník původně myslel, ale seděl tam, lidé drazí, sám Karel Kryl s tím svým smutným úsměvem na rtech.

Ano, byl to skutečně Karel Kryl, který řekl: „Nevzlykej, bratříčku, odpouštím ti. Teď už bych na balkóně Melantrichu nezpíval hymnu s Karlem Gottem, ale už jen s tebou a s nikým jiným, až to zase praskne. Já vždy říkal, že po mně přijde někdo větší, že já křtím jen vodou, ale On, největší z největších, bude křtít ohněm.

A ten největší z největších jsi ty, který jsi vzal na sebe kříž našich hříchů!“

A tak básník dosáhl svého morálního vrcholu, stal se tím, kdo kráčí v čele dvanácti rudoarmejců, aby nás ve sněhové chumelenici vykoupil z našich hříchů, aby veškeré zlo, kterého jsme se kdy dopustili, obrátil v dobro, které jsme vykonali jako On…

No, a potom šel básník spát a spalo se mu tak dobře, jako se spí každému, kdo zrovna vstal z mrtvých a jeho hrob už navěky zůstane prázdný a opuštěný!