Jaromír Nohavica je ruský šváb

Nevím, proč by člověk nemohl být ruský šváb. Co je na tom špatného, být ruským švábem? Jsou i horší věci

Kdokoliv vstoupí na půdu kteréhokoliv ruského velvyslanectví, ocitne se okamžitě v jiném světě. Ve světě míru a pokoje, ve světě lásky a přátelství mezi národy.

Kdokoliv vstoupí na půdu ruského Kteréhokoliv velvyslanectví, jako by se ocitl rovnou v chrámu Krista Spasitele, který je ze všech stran obklíčen věrnými služebníky Antikrista, kteří by jej chtěli zničit, vymazat z povrchu zemského. Avšak marně se o to pokouší už tisíc let, zdi tohoto chrámu jsou pevné a spolehlivě chrání všechny spravedlivé, které v nich hledají a nacházejí spásu.

A na dveře tohoto Božího království na zemi tloukl teď i náš největší básník, lidem milovaný bard.

„Jen pojďte dál, host do Kremlu, bůh do Kremlu,“ zvolal radostně ruský velvyslanec, když spatřil našeho největšího básníka a pak, veda ho po paměti do své pracovny, mu vykládal, „je teď u nás trochu smutno. Není to tak dávno, co jsme tady skoro nemohli hnout, tady měl kancelář Puškin, tady Dostojevskij, tady seděl Čechov, tady Vysockij s Okudžavou a Žaňou Bičevskou a tuhle Rusakov s Kotěnočkinem, Čajkovskij a Ejzenštein měli společnou kancelář v podkroví, aby je tam nikdo nerušil

Denně se tady snědly tři kádě slanečků!

Tři kádě, jen si to představte!

Zůstalo nás jen pár, všichni ostatní se dobrovolně přihlásili do armády, aby mohli bojovat za vlast proti ukrajinským nacistům a satanistům, protože za Volhou není země.

Nu, co se dá dělat, jsme pronásledováni pro jméno Kristovo, tak se musíme bránit!

Bůh už se nemohl dívat na tu genocidu, na ty zločiny, které se proti nám páchaly, a tak nám požehnal a poslal nás jako své Kristovo vojsko na Ukrajinu.

Víte, nikdy jsem nebyl víc hrdý na to, že jsem Rus!

Ale topíme samozřejmě v celém objektu, i když spousta místnosti je prázdných. Topíme, protože se sem zase jednou všichni vrátí. A vždycky je lepší, když se člověk vrátí hezky do tepla. Proto topíme, i když je nás tady teď jen pár.

Tak a jsme tady, v mé pracovně.

To je teplo, co?

Příjemné!“

„Ano, velmi příjemné teplo,“ přikývl náš největší básník, když vešel do pracovny velvyslance.

„Máte doma taky takové teplo?“ otázal se ruský velvyslanec už pohodlně usazený za svým stolem.

„Ani zdaleka ne. Mám doma pořádnou zimu. Teplou sprchu jsem neměl ani nepamatuji,“ řekl smutně, ale po pravdě náš největší básník.

„Cože! Tak se chová český národ ke svému největšímu básníkovi! To by se u nás v Rusku nikdy nestalo, nikdy bychom nedovolili, aby Puškin zmrzl při transportu na Sibiř! Všichni vyhnanci šli automaticky na Sibiř, nebo do Vorkuty, ale Puškin šel na Krym!

Zdá, že si český národ pod americkou knutou přestává vážit svých básníků, když je nechá mrznout!“

„Ale Bobošíková má u sebe v televizi ještě větší zimu než já doma. Musí dýchat pořád na mikrofon, aby nezamrzl. To já, já jsem na tom vlastně ještě dobře,“ bagatelizoval největší básník své utrpení.

„Ale i tak je to děsivé, jací barbaři se stali z Čechů. Naše velvyslanectví je vám samozřejmě k dispozici, jestli chcete, hned vám napustím vodu báječně horké vody. Až to budu telefonovat do Kremlu, tak mi to nikdy neuvěří, to je prostě mimo naše, ruské chápání, že by básníci mohli v zimě mrznout. Víme, že je milovaný český národ zasažený kulturním úpadkem, ale že je tento úpadek tak hluboký, to netušil ani Medvěděv,“ kroutil hlavou ruský velvyslanec.

„Děkuji moc,“ poděkoval největší básník, hoře vděkem, „děkuji moc za tu vanu. Ale nechci to zadarmo. Proto jsem vlastně přišel. Abych ruským vojákům věnoval svoji kytaru. Zpívám Okudžavu, taky Vysockého, přebásnil jsem Bloka, dobře vím, jak někdy bývá vojákům ve válce smutno.

A pak, víte, já jsem pro mír. Vždy jsem byl pro mír. Pro mír a pro denacifikaci, samozřejmě. Ti, kdož chtějí válku, ti posílají na Ukrajinu zbraně. A ti, co chtějí mír, ti zase dávají hudební nástroje. O válce mluví skoro všichni, ale o míru málokdo. A já jsem pro mír. Musel bych vrátit Puškinovu cenu, kdybych nechtěl mír. Svědomí by mi to nedovolilo, abych se jí pyšnil, kdybych nechtěl mír, ale válku, věřte mi.

Když zpíváte něčí písně, tak ten, jehož písně zpíváte, už není vaším nepřítelem. To je základ všeho přátelství mezi národy. A přátelství mezi národy je základem všeho míru. Proto těm, kteří nechtějí mír, nemůžeme bojovat zbraněmi, proti takovým musíme bojovat písněmi.

Hodně jsem o tom přemýšlel. Chci-li mír, musím věnovat ruským vojákům svoji kytaru. Válka za mír je vždy svatou válkou, a v takové svaté válce za mír jsou písně tou největší zbraní. Ne rakety, ne íránské drony, ale písně. Tady je moje kytara.

Jděte a bojujte s ní za mír.“

Největší básník vstal a podal ruskému velvyslanci svoji kytaru.

Ten se ani nesnažil skrýt svoji dojetí, otevřeně přiznával, že je úplně naměkko.

„Děkuji za tento nesmírně cenný dar ruským vojákům, kteří teď bojují na Ukrajině za mír. Dcera bude mít z vaší kytary ohromnou radost. Studuje sice v Londýně, ale vás prostě zbožňuje. Dokonce si myslí, že Vysockij zpívá vaše písně a přitom to je, jestli se nepletu, docela naopak, vy zpíváte písně Vysockého. A taky Krylovy,“ breptal ruský velvyslanec, ale pak se chytil za hlavu, „ale co vám to tady vykládám!

Vždyť už jste mohl být dávno ve vaně!

Rychle, rychle, ať už jste tam. Tudy, tudy, prosím, není to daleko, je to jen kousek!“

Velvyslancova koupelna opravdu nebyla daleko. Skládala se z prosté litinové vany, kterou velvyslanec napustil horkou vodou. Náš největší básník se celý vysvlékl a opatrně do vany plné horké vody vlezl..

„Na světě není Rusku rovno!“ vydechl blahem, ponořený až po knír do slastné lázně.

„Úplný Marat ve vaně!“ zvolal ruský velvyslanec, když viděl barda ve vaně, protože byl vzdělaný člověk.

„Nebo Seneca!“ dodáváme my a jdeme si zkontrolovat evakuační zavazadlo, jestli v něm opravdu všechno, neboť jaderná válka může vypuknout kdykoliv, neboť je psáno, že nikdo neví ani dne, ani hodiny!