Jarek Nohavica se v komunismu narodil a Jarek Nohavica i v komunismu zemře

Na Ukrajině právě úspěšně probíhá proces denacifikace. A u nás, namísto toho, úspěšně probíhá proces komunizace. Kdo by to byl býval za komunistů řekl, že Jarek Nohavica bude jednou hrdinou komunistů?

            Veronika prožívala denacifikaci Ukrajiny velmi intenzivně.

Největší trápení a bolest jí totiž způsobovala nelítostná štvanice na Jarka Nohavicu, jehož písně tak milovala. Křivda, která byla páchána na našem největším básníkovi, ji hrubě urážela. I kdyby jí někdo nadával do prodejných děvek (ovšemže neprávem) necítila by přitom takový hněv, jako když se ubližovalo (ovšemže rovněž neprávem) našemu největšímu žijícímu básníkovi Nohavicovi.

Ale nejsou ti největší básníci přímo osudově předurčeni k tomu, aby byli zároveň i básníky prokletými?

Svým způsobem je to pro básníka ta největší čest, je-li pronásledován, je-li na něho nahlíženo jako na prašivého, vždyť i ten Dostojevskij byl odsouzen k smrti!

A Daniil Charms?

Daniil Charms umrzl při transportu do gulagu!

Je tedy Jaromír Nohavica na nejlepší cestě, aby se zařadil mezi ty nejproklatější básníky, co víc si básník může přát (krom toho, aby se jmenoval Jebavý?)!

Veronika to tušila, že takový je osud Jarka Nohavici, že stejně jako Kristus (Veronika byla věřící katolička) svému osudu nemůže ujít. Jako byl ukřižován Kristus, musí být ukřižován i Jarek Nohavica, a jako podala sv. Veronika svůj šátek Kristovi, podávala i Veronika svůj šátek Jarkovi Nohavicovi, do něhož zběsile kopali novodobí inkvizitoři, už třetí týden, od chvíle, kdy byla zahájena mírová denacifikace Ukrajiny.

To všechno tušila, nebo už věděla Veronika, ale přesto její nitro mučila všechna ta křivda, kterou zlí a nespravedliví lidé, jedním slovem farizejové, páchali na jejím milovaném poetovi, jemuž stačilo hrábnout do strun a tisíce lidí, kteří přišli na jeho koncert, měli hned pocit, že oni jsou těmi dobrými a spravedlivými lidmi, právě proto, že zpívají s Jarkem Nohavicou jeho písně.

I Veronika si pouštěla Jarkovy písně. Hladily ji po duši, jako ušlechtilá plíseň hladí hermelín, na kterém vegetuje. Když byla v porodnici, přezpívala je snad všechny!

I teď si zpívala Jarkovu píseň, píseň, která ji dodávala tolik potřebnou sílu a odvahu snášet tuto dobu, která už třetí týden šílela vymknuta z kloubů. Tu píseň, která ji dělala spravedlivou a vyvyšovala nad ty, kteří zachváceni nihilistickými běsy, štvali Jarka jako škodnou, jako tchoře (stejně tak Veroniku vyvyšovala nad nespravedlivé a zlé i její víra v zmrtvýchvstání Ježíše Krista).

Byla tedy Veronika dvakrát spravedlivá!

Jednou proto, že uvěřila v Ježíše, a jednou proto, že uvěřila v Jarka Nohavicu.

Píseň, kterou si nyní bez přestání zpívala, ji posilovala stejně jako posiluje modlitba, stejně jako posiluje svátost oltářní, když se rozpouští na jazyku v moři slin.

„Kříže se nemění, jen příjmení a jména, když letí kamení, jde kolem huby pěna, potom se omluvíme, pomníky postavíme, a hlavy ozdobíme,“ zpívá si i teď Veronika píseň, v níž Nohavica tak geniálně popsal svůj osud prokletého básníka, i na něj teď létá ze všech stran kamení od těch, kteří mají kolem huby pěnu!

Zpívá a myslí na svého milovaného básníka, největšího z největších, nejprokletějšího z proklatých, vždyť podal si ruku s Putinem, neusvědčeným masovým vrahem!

Spravedlivý hněv stoupá jí do hlavy, div na ni nejdou mrákoty. Naštěstí je zrovna ve svém kabinetě (Veronika je učitelka a má právě volnou hodinu), tady se nemusí ovládat, tady může dát svému hněvu volný průchod.

„„Kříže se nemění, jen příjmení a jména, když letí kamení, jde kolem huby pěna, potom se omluvíme, pomníky postavíme, a hlavy ozdobíme,“ zpívá už tak hlasitě, že ji nedokáže přerušit ani dělostřelecká palba, kterou jsou systematicky denacifikována ukrajinská města.

A jak tak křičí, zatočí se jí hlava, na tom není nic divného, to se lidem, kteří křičí, stává. Veronika zavrávorá, snad i na chvilku ztratí vědomí. Když se vzpamatuje, není už v kabinetě sama, za stolem sedí sám Jarek Nohavica!

Ale bože, jak to Jarek Nohavica vypadá?!

Na hlavě má ošklivou ránu, ze které mu crčí krev!

Veronika neváhá ani trochu, sundává si svoji krepsilonovou blůzku, trhá ji na dvě půlky a jednou tou půlkou obvazuje Jarkovi krvácejí ránu.

„Když letí kameny, jde kolem huby pěna,“ řekne smutně básník a dodá, „tak mi zrušili koncert v Uherském Brodě. V komunismu jsem se narodil, v komunismu i zemřu, komunisté mne budou vzývat jako bojovníka proti fašismu, budu jejich idolem.“

„Bože, co se to děje? Spravedliví jsou pronásledováni a nespravedliví se radují!“ zasténala Veronika.

Ale Jarek Nohavica se usmál.

„Ale ať si! Aspoň jsem si zahrál v Mariupolu. Víš, v divadle. Rozbombardovali ho, ale to mi nevadilo. V rozbombardovaném divadle jsem ještě nehrál. A řeknu ti, že to byl můj nejlepší koncert, ani když jsem hrál za komunistů ve sjezdovém paláci, to nebyl tak dobrý koncert.

A publikum?

Jedním slovem skvělé!

Zpívali se mnou všechny moje písničky, a představ si, dokonce znali i Vysokockého a Okudžavu, i jejich písně se mnou zpívali!

Tobě to můžu říct, ty po mě nehodíš šutrákem. Víš to publikum, to nebyly žádné ukrajinské děti, co v tom divadle byly schované, to byli ruští vojáci.

Jo, hrál jsem ruským vojákům!

Brancům, kteří položili svůj život při denacifikaci Ukrajiny. Byli to samí mladí kluci, až na čtyři generály, ale čert je vezmi, přece nezruším koncert kvůli čtyřem generálům!

Víš, ti kluci si vylezli z těch svých černých pytlů, aby se ještě jednou nadechli čerstvého vzdoušku, aby se ještě jednou zaradovali ze sluníčka, než je spálí na popel a pošlou domů na matičku Rus. Zahrál jsem jim, a když chtěli přidat, tak jsem zpíval Když mě brali za vojáčka.

Desetkrát, protože jsem věděl, že když přestanu hrát, tak už je tady na světě nic neudrží, a oni si budou muset zase vlézt do těch svých černých pytlů. Zahrál bych když mě brali za vojáčka i po jedenácté, ale to už jsem neměl zaplacené, nuž, jakáž pomoc, ale i tak si díky mně užili sluníčka o trochu déle.

A za to po mně házejí kameny!

Za to, že hraji ruským vojákům, sotva plnoletým klukům, kteří se nevrátili z boje. Bolí to jako čert, mohla bys mi, prosím, vyměnit obvaz, už je celý od krve!“ chytí se Jarek za obvázanou hlavu

„Hned ho vyměním!“ vezme Veronika druhou půlku své blůzy a přistoupí k básníkovi, aby mu vyměnila obvaz, jenže mu přitom šlápne na ocas.

„Au! Na ocas, prosím ne! Na ocas jsem citlivý!“ zařve čert, který na sebe vzal podobu Jarka Nohavici, foukaje si na svůj ocas, který mu Veronika přišlápla, ale pak se rozchechtá, „tak ty jsi ty, náno pitomá, opravdu věřila, že jsem hrál ty svoje sladkobolné cajdáky ruským vojákům v Mariupolu, hehe!?

Myslela sis, že jsem ten tvůj básník, tvůj Nohavica, hehe! Přiznej se!“

„Mlč! Zakazuji ti mluvit o Nohavicovi!“ vykřikne Veronika a hodí  po čertovi sešit, který leží na stole.

A čert skutečně zmizel, ostatně právě zazvonilo na hodinu, a to čerta nejspíše zahnalo, čerti na zvonění na hodinu nesnáší, díky bohu!

Je to hnus, je to žumpa, co si tihleti čerti dnes všechno dovolí.

Bylo by zdravé ujasnit si, kdo je nepřítel, kdo je skutečný čert, a kdo je skutečný Nohavica, protože tohle kácení model může prospět jedině čertovi.

V dobách zlých se má národ semknout a držet při sobě (a je mi fuk, že mnozí na národ nevěří). Má být připraven zvládnout bouři, nenechat se rozdělit. To učil Němce už Hitler, a Rusy to dnes učí Putin.

Jen tak je možné čertu, který se vydává za Nohavicu, odolat!