Jako voliči mi Antibabiš opravdu stačí

Antibabiš je, ať chceme, nebo nechceme, skutečně transparentní a komplexní program budoucnosti České republiky

            S vděkem a nesmírnou nostalgií tu a tam vzpomínám na ty zlaté časy, kdy mnohým politickým stranám, pohříchu opozičním, stačilo k vyjádření veškerého svého politického programu jediné slovo.

            To slovo znělo: „Antibabiš!“

            Jako voliči mi to bohatě stačilo.

            Stačilo říct, že jako Antibabiš, a člověk hned věděl na čem je, nepotřeboval na to víc než jednu sekundu, vůbec ho to neokrádalo o čas.

            Ale dnes?

            Dnes, aby člověk jako volič neměl čas na nic jiného než na studium volebních programů, má-li správně a kvalifikovaně rozhodnout ve volbách o budoucnosti své země, protože za to jací nám vládnou politici, nemůžou politici jako takoví, ale vždy jen volič, který je instaloval do jejich funkcí.

            Volby se zase blíží a tak jsem zašel na jeden stranický sekretariát sídlící v dřevěné kůlně kdesi na předměstí.

            „Tak a tak,“ řekl jsem a pokračoval, „jsem, račte vědět, panstvo, volič, do mých rukou je svěřeno volební právo a tedy i moc. Volby se blíží a já chci samozřejmě, abychom se měli, co nejlíp to jde.

            Slyšel jsem, že chcete uskutečnit digitalizaci naší krásné země. Ale mě by, teda jako zajímalo, jak ji vlastně chcete uskutečnit?“

            „Digitalizace, digitalizace, hned to bude,“ otočil se pracovník stranického sekretariátu k obří knihovně, která stála za jeho zády a než jsem se nadál, hbitě z ní vytáhl pět knih, lépe řečeno foliantů, a položil je přede mne, „digitalizace je prosím, zde. Je to podrobný manuál, jak chceme digitalizovat zemi. Je to opravdu zajímavé čtení, všechno je tam zpracováno do nejmenších detailů, včetně variant podle toho, jak velkou většinu budeme mít ve sněmovně.

            Když se do toho hned pustíte, tak za týden, za dva to budete mít přečtené.

            Digitální verzi si můžete samozřejmě stáhnout na uloz.to.“

            Knihy působily opravdu impozantně, ale mě zajímal i boj proti suchu.

            „A co sucho? Jak proti němu budete bojovat, když zvítězíte ve volbách a budete sestavovat vládu, aha!“ uhodil jsem na pracovníka sekretariátu.

            „Sucho, ovšemže samozřejmě, je tady!“ položil přede mne pracovník sekretariátu tentokrát šest knih.

            Vzal jsem si je a důkladně prostudoval a na základě toho usoudil, že tuto stranu určitě volit nebudu. Přečetl jsem všech těch skoro tři tisíce stránek, ale nikde jsem nenarazil na žádnou zmínku o tom, že se budou obnovovat meandry řek.

            Slibují ve svém volebním programuboj proti suchu, a kašlou na meandry!

            Ztratil jsem kvůli tomu sice čtrnáct dní, ale ještě, že jsem si to přečetl, volil bych je asi kvůli tomu, že slibují, že se budeme mít líp a meandry by přitom chtěli docela zazdít.

            Tak to ne, vážení!

            Ale stejně se nemohu ubránit pocitu smutku nad tím, že ty doby, kdy stačilo říct, že Antibabiš, nebo že bude líp, a člověku to poskytlo kompletní informační servis, aby věděl, komu to má hodit, jsou už prostě pryč.

            Kde ty časy jsou, časy Antibabiše, kam se poděly, kam je odvála zemská gravitace?

            Asi si budu muset přečíst něco od toho starého fašouna Heideggera, udělat si v tom trochu jasno, jak je to s tím koncem metafyzického Antibabiše, kam se vlastně poděl, vypařil jako pára nad hrncem, jako by snad ani nikdy žádný Antibabiš nebyl, jako bychom snad nakonec ani nebyli lidé, ale jen motýle, kterým se zdá, že jsou lidmi...