Jako bychom dnes zemřít měli

Vzato kolem a kolem, zemřeme všichni ještě dnes, protože ten čas, který nás dělí od naší smrti, uteče jako voda, už teď jsme de facto mrtví

                Stalo se mi, že jsem začal nenávidět jednoho člověka. Nebyla to moje vina, nebyla už jen proto, že nejsem, právě na rozdíl od toho člověka, ve svém jádru vůbec zlý. Ale o to víc jsem tohoto člověka nenáviděl, protože mne nenávist k němu, ve všech ohledech „spravedlivá“,  dělala špatným a to snad i mnohem víc špatným, než byl na první pohled ten, jehož jsem nenáviděl.

                Dobře jsem věděl, že jej nesmím nenávidět, že mu musím odpustit všechny špatnosti, kterých se vůči mně dopustil, abych byl nad ním přinejmenším po stránce mravní, dobře jsem věděl, že mu musím přát vše nejlepší, aby mé srdce zůstalo čisté, nezasažené jedem nenávisti.

                Ale já to nedokázal!

                Nedokázal jsem mu odpustit, nedokázal jsem ho milovat, třebaže se vůči mne choval nepěkně. Přímo fyzicky jsem cítil, jak mne sžírá nenávist k němu, jak mi otravuje nitro, jak ze mne dělá opovrženíhodnou bytost, která podlehla těm nejprimitivnějším pudům, která se nedokázala povznést nad zlo na ní páchané, a proto padla do toho nejodpornějšího bahna.

                Ten člověk, sám o sobě hnusná a odporná zrůda, neštítící se pro vlastní prospěch ničeho, hlásající ty nejodpudivější myšlenky a vyznávající ty nejzvrhlejší myšlenky, mi ze života udělal bezesporu peklo.

                Moje nenávist k němu mne zcela duchovně zahubila, nedokázal jsem myslet na nic jiného než jen na jeho smrt, protože to byla moje jediná naděje, že pak, až tento člověk zemře, se duchovně obrodím, vstanu doslova z mrtvých, ano, zcela jsem uvěřil tomu, že jedině smrt této nenáviděné osoby bude mojí spásou.

                Může být něco zvrácenějšího, než si přát něčí smrt?

                Já sám jsem byl zrůdou a tím vším byl vinen ten, kterého jsem nemohl nepovažovat za Ďábla, protože to byl on, kdo zasel do mého, kdysi tak vroucího a čistého srdce, jedovaté býlí nenávistí.

                „Zdechni, ty svině! Táhni do horoucích pekel!“ nemodlil jsem se už za nic jiného než za smrt tohoto Ďábla a trpěl přitom tak, že sotva kdy trpěl někdo víc než já při této modlitbě, jež byla popřením všeho, čím by modlitba měla být.

                Ale nakonec jsem se dočkal.

                Trvalo to roky, já sám jsem se ocitl na prahu šílenství, ale ten člověk přece jen zemřel, dle všeho předčasně. Zlo, které páchal, které rozséval kolem sebe, jej přece jen dostihlo, protože každé zlo nakonec dostihne a pohltí ty, kteří se jej dopouštějí, kteří mi slouží. Ten člověk skočil ze skály, přímo po hlavě dolů, říkalo se, že tak učinil, aby dokázal, že je boží syn.

                On, který napáchal tolik zla, a boží syn!

                Nepochyboval jsem ani trochu o tom, že ho k tomu dohnalo právě to zlo, jehož byl ztělesněním, že ono mu vnuklo myšlenku, že může všechno, že je mu vše dovoleno, ba dokonce i skočit po hlavě dolů ze skály, protože je božím synem.

                Jak jinak se mohlo skončit takové rouhání než spravedlivým trestem?

                Hned sekundu poté, co jsem se dozvěděl o jeho smrti, se mi nesmírně ulevilo.

                Ale jen na chvíli, protože jsem si vzápětí uvědomil, čemu, jaké příšerné radosti se vydávám napospas, když se raduji z něčí smrti.

                I já jsem byl spravedlivě potrestán, za to, že jsem si přál smrt tohoto člověka, byl jsem potrestán mnohem víc než on, v to, co jsem doufal jako ve svou spásu, se stalo ve skutečnosti věčným zatracením!

                Od smrti tohoto člověka uplynulo několik dní, které byly pro mne tím nejděsivějším očistcem. Na úsvitu sedmého dne, jsem to již nevydržel a vydal se na pohřeb tohoto člověka (sebevrazi se u nás pohřbívají sedmý den po svém činu, brzy ráno), abych aspoň zhanobil tím nejpříšernějším způsobem jeho tělesné ostatky, což znamenalo, že jsem již nadobro zešílel, protože jak chcete zhanobit to, co zbylo z někoho, kdo skočil po hlavě dolů ze skály?

                Ale na to jsem již nemyslel!

                Běžel jsem jako šílený na skládku, kde se pohřbívají sebevrazi mezi vším jiným, lidem již nepotřebným bordelem. Doběhl jsem tam ve chvíli, když byla již rakev s Ďáblem uložena na dno hrobu, jehož vykopání nedalo evidentně žádnou velkou práci.

                A když jsem spatřil tu rakev, zmocnila se mne najednou strašlivá úleva. Všechno to, co ničilo a devastovalo moji duši, co ji proměnilo v smrdutou bažinu plnou bahenních přízraků, bylo najednou pryč.

                „Smrt je vysvobozením!“ byla mi v tu chvíli zjevena spásná Pravda, snad jako odměna za všechno to utrpení, které mi způsobil ten, jenž teď ležel na dně vskutku nevábně vyhlížejícího hrobu, který měl být v příští sekundě zasypán bordelem, jenž během svého života dokázali vyprodukovat lidé.

                „Život je pouhá anomálie. Můj trýznitel je mrtvý, jeho existence se vrátila k normálu. Nepřál jsem mu nic zlého, přál-li jsem mu smrt, protože i já jsem smrtelný. Musel zemřít, proto mé přání jeho smrti nemohlo být tím, za co jsem je dosud považoval.

                Naopak!

                Přál-li jsem mu smrt, nekonstatoval jsem než jen pouhý fakt, že tento člověk dříve či později zemře.

                Copak i já dříve či později nezemřu?

                Zemřu stejně jako on a v té chvíli bude mi pramálo záležet na tom, zda jsem žil.

                Ti, co jsou mrtví, již existují věčně, neboť není nic mrtvolnějšího než věčnost!

                On je mrtvý a i já budu brzy mrtvý a kdo je mrtvý, již nemůže zemřít, kdo je mrtvý, již se neděsí smrti.

                To, že jsme byli na pár sekund živí, nemůže změnit nic na tom, že naše netrvání je věčné.

                Kdo si za miliardu let vzpomene na zlo, kterého se tento člověk na mne dopouštěl?

                Vždyť já sám o něm nebudu nic vědět, protože nebudu již ničeho vědět o sobě, protože budu mrtvý ne miliardy, ale kvadrilióny let a budu mrtvý dokonce i poté, co se zhroutí vesmír a s ním i veškerý čas!“ pochopil jsem, jak se věci mají, že to, co je na životě nejkrásnější, je právě smrt.

                Hrob mého mučitele, nyní však již anděla, byl zasypán rychle, s utužením a důstojnou úpravou jeho povrchu se nikdo neobtěžoval, jakož i se vztyčením jakkoliv prostého kříže.

                Na co taky?