Jak žít, je-li naše vůle nesvobodná?

Ve skutečnosti je ovšem mnohem palčivější otázka, jak žít, je-li naše vůle svobodná. Ano, je to dost frustrující. Tušit v sobě cosi originálního, ale zároveň být schopen jen na něco reagovat  

Mohu odpřísáhnout, třeba i na svatou knihu jakékoliv provenience, že není v tomto kraji lepší psychiatr než pan doktor Moucha.

            Vím dobře, o čem mluvím!

            Sám jsem bezvýsledně vystřídal přehršel zdejších psychiatrických ambulancí, až konečné zakotvil jsem, plně ke své spokojenosti, v kartotéce pana doktora Mouchy.

            V čem tkví úspěšnost pana doktora Mouchy?

            Pan doktor Moucha je jak výborný diagnostik, tak výborný praktik, snoubí se v něm jeden i druhý nezbytně nutný předpoklad, proto, aby byl psychiatr, jenž si otevře ordinaci v kraji tak pochmurném a zpustlém, jako je ten náš,  svým pacientům něco platný.

            Spousta psychiatrů tady u nás (ženy z toho nevyjímaje) jsou výborní diagnostici. Podívají se na vás, a hned vědí, co vám je. Ale oč lepší jsou diagnostici, o to horší jsou praktici. Předepíší vám takové léky (sám jsem se o tom přesvědčil), které jsou pro vaši, správně určenou diagnózu, zcela nevhodné.

            A je tady u nás i spousta psychiatrů (o čemž jsem se rovněž sám přesvědčil), kteří by bezesporu dosahovali vynikajících výsledků, kdyby ovšem nebyli, nutno přiznat, mizerní diagnostici. Léky, které vám předepíší, jsou bezesporu velmi účinné, kdyby ovšem vaše diagnóza nebyla docela jiná, a tak se léky zcela minuly svým účinkem.

            Avšak pan doktor Moucha nemá problém ani s jedním, ani s druhým. Správně určí diagnózu a naordinuje vám správné léky. Proto je tak úspěšný, proto se k němu lidé tak hrnou, proto je bezesporu nejlepším psychiatrem v našem kraji, přičemž není pochyb, že by se prosadil i kdekoliv jinde, i tam, kde je konkurence mezi ambulantními psychiatry mnohem brutálnější než tady u nás.

            Ale ani pan doktor Moucha nevěděl, co si má myslit o případu, který se dostavil do jeho ordinace začátkem týdne, krátce po jedné hodině odpolední.

            Na tom člověku bylo vskutku cosi, ne-li rovnou nenormálního, tedy aspoň nezvyklého. A nebyl tento dojem vyvolán pouze absencí onoho výrazu, jenž se rozhostí lidem na jejich tvářích, když se vracejí z oběda, na který si dali nějaké to meníčko, platíce stravenkami, jež vyfasovali v práci.

            Na tomto člověku bylo, ne-li nenormálního, tedy aspoň něco nezvyklého, ještě cosi dalšího.

            To samozřejmě poznal i pan doktor Moucha, který, když už jsme u toho, obědval až ve tři hodiny, kdy zamkl svoji ordinaci, vzal koloběžku (pan doktor Moucha byl velký propagátor jízdy na koloběžce) a jel domů. Avšak slova toho člověka jej opravdu zaskočila, jakkoliv má už za sebou víc jak dvacetiletou praxi.

            Onen člověk mu totiž řekl: „Trpím svobodnou vůlí. Abyste mi rozuměl, pane doktore, moje vůle je zcela svobodná.“

            Koho by ale taková slova nezaskočila?

            Vždyť já sám, být na místě pana doktora Mouchy, bych nevěděl, co si o tom myslit, kam tu svobodnou vůlivlastně zařadit.

            Paranoia?

            Schizofrenie?

            Manická fáze maniodepresivní psychózy?

            Depresivní fáze maniodepresivní psychózy?

            Neurastenie?

            Obsedantně-kompulzivní porucha?

            Čertví, teď, babo, raď!

            Snad jen laktační psychózu šlo v tomto případě s jakous takous jistotou vyloučit.

            Není divu, že i tak výborný diagnostik, jakým je pan doktor Moucha, byl tímto sdělením zaskočen.

            Snad aby dovedně skryl své rozpaky, zeptal se: „Jak dlouho trpíte, tímto, řekněme, pocitem, že je vaše vůle svobodná?“

            „Už celý týden,“ řekl ten člověk, a pokračoval, „ano, dnes už je to týden, co se moje vůle stala zcela svobodnou. Bylo to, jako bych, procitl z nějakého snu. Nemohu však ani vyloučit opak, totiž že jsem naopak do nějakého snu upadl.

            Spíme-li, je naše vůle nesvobodná, a teprve procitnutí učiní naši vůli svobodnou.

            Nebo naopak, naše vůle je nesvobodná, bdíme-li, a teprve sen učiní naši vůli svobodnou.

            Jedno, nebo druhé, to vám nedokážu říct. Vím jen to bezpečně, že nyní je moje vůle zcela svobodnou.“

            „Hm“ řekl pan doktor Moucha, mnuv si bradu, což je u něho něco zcela nevídaného, „a jak se to projevuje?“

            „Především tak, že veškerá moje rozhodnutí jsou svobodná, absolutně ničím nevynucená,“ odpověděl ten člověk a bez odmlky pokračoval tak, „když se mi to před týdnem stalo, první, co jsem si uvědomil, bylo to, jak je vůle všech ostatních lidí, ne-li rovnou celého lidstva, nesvobodná.

            Kam jsem se podíval, tam jsem jen viděl, a dosud ovšemže vidím, bytosti nesvobodné, bytosti bez vlastní vůle, bytosti, které vykonávají toliko nucené práce, ať už fyzické či duševní, bytosti, jež jsou zcela ovládány, přičemž právě tato skutečnost je základem jejich štěstí.

            Ve srovnání s nimi pochopil jsem, že moje vůle je naproti tomu svobodná, nekonečně svobodná, že cokoliv od této chvíle učiním, učiním o své vlastní vůli.

            Snad to vysvětluji dobře, rozumíte mi, co tím chci říct, pane doktore?“

            „Snad tomu rozumím,“ odpověděl pan doktor Moucha, ale v tom ho něco napadlo, „počkejte, jste biřmován?

            Tím by se mnohé vysvětlilo, neboť vaše svobodná vůle dala by se chápat jako projev ducha Svatého.“

            „Jsem biřmován. Ale to s tím, nijak nesouvisí, respektive souvisí tak, že svobodná vůle je negace vůle boží. Ta myšlenka mne napadla mezi prvními.“

            „Hm,“ řekl opět pan doktor Moucha.

            Ale v ordinaci se nerozhostilo ticho, protože onen člověk řekl: „Přišel jsem za vámi, protože nevím, jak s touto svobodnou vůlí žít. Svoboda, to je skutečné peklo, a já se v tomto pekle nacházím už týden. Je-li boží království, ono nebe, místem věčné blaženosti, pak především proto, že je tam člověk zbaven veškeré svobody, veškeré vůle.

            Není nic mučivějšího než svoboda.

            I Kristovo utrpení je proti svobodné vůli naprosto ničím.

            Pomozte mi, proboha, pane doktore!“

            „Hm,“ řekl opět pan doktor Moucha a opět se nerozhostilo v ordinaci ticho, neboť on sám pokračoval, „mohu vám samozřejmě předepsat léky, které vám učiní vaši existenci snesitelnější.

            Ale mám-li být upřímný, zdá se mi, že váš problém není ani tak psychiatrický, jako spíš filosofický.

            Ano, vy byste měl navštívit nějakého filosofa, aby vám vyložil, jak se věci mají, jak je to s tou vaší svobodnou vůlí, zda jste svobodný, protože bdíte, či zda jste svobodný proto, zda sníte.

            Otázkou je ovšem jakého filosofa?

            Jak známo, všichni dnešní vlivní filosofové jsou anglosaského původu. Jistě, jsou to skvělí analytici, ale vaše záležitost je spíše metafyzická.

            Na metafyziku bývali celkem dobří Němci. Ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem četl něco filosofického v němčině. Všechno teď vychází v angličtině, ale ta se pro metafyziku naprosto a absolutně nehodí.

            A naši filosofové?

            Promiňte, o těch se nemá smysl ani bavit. Předplatné Filosofického časopisu jsem už dávno zrušil a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě, které jsem učinil, i když lze samozřejmě spekulovat o tom, nakolik bylo svobodné.

            Vlastně nevím o žádném současném metafyzikovi, který by vám poradil, jak žít se zcela svobodnou vůlí v tomto mizerném světě.

            Ale jak říkám, ty prášky vám mohu předepsat, mají je v každé lékárně. Dáte jim předpis ode mě a oni vám je vydají. Je to náramný byznys, neprodělá na tom nikdo. Ani já, ani lékárny, ani farmaceutické firmy, a v neposlední řadě ani koncoví uživatelé.“

            „Zkusit to můžu. Vlastně je to moje jediná šance. Jestli mi nepomůžou ani oblbováky, pak už mi nepomůže ani svěcená voda,“ řekl ten člověk.

            Pan doktor Moucha mu předepsal antidepresiva a dobře udělal.

            Tři dny na to totiž ten člověk skočil pod vlak.

Když se to vyšetřovalo, mohl pan doktor Moucha snadno dokázat, že on v tomto, jistě smutném a tragickém případě, nijak nepochybil, neboť onomu člověku antidepresiva předepsal a tedy sotva může mít na jeho sebevraždě (jež je snad odpovědí na otázku, jak lze žít se svobodnou vůlí) nějakou vinu, neboť on je toliko psychiatr, nikoliv filosof, a tedy udělal vše, co mu nařizovala jeho povinnost a co bylo v jeho, pohříchu jen lidských, silách.

             Nebyl by to ale facebook, aby se na něm neobjevilo, že jde o profesní selhání pana doktora Mouchy.

              „Co blázníte lidi, vzpamatujte se! Pan doktor se nedopustil žádného profesního selhání!" křičel bych na celé kolo, kdybych neměl v ústech roubík, kus hadru, který mi tam pan doktor Moucha nacpal, abych ho nepokousal, protože mi právě dává uklidňující injekci.