Jak zesměšnit nepohodlnou kritiku ve stínu vládnoucích elit? Psychologická válka v praxi

Mnohé konspirační teorie jsou nástrojem stvořeným institucemi typu CIA za účelem vedení psychologické války a zpochybňování nepohodlných zjištění na základě utajovaných faktů

            Jednoho rána se jacísi lidé probudili z osvěžujícího spánku a s údivem zjistili, že už jim nic nepatří.

            Nepatřila jim ani postel, ve které leželi, nepatřil jim ani dům, ve kterém se tato postel nalézala, a nepatřila jim ani zem, ve které tento dům vězel svými základy.

            „Jak je to možné?“ ptali se lidé, oblečení do pyžam, která jim už také nepatřila, „ještě včera to bylo všechno naše.

            Postel, dům, i země, to všechno nám říkalo, pane!

            A dnes ráno už nic z toho není naše, nepatří nám to, patří někomu jinému!

            A nejen to!

            Ani uhlí, plyn, ropa, voda, ba ani to lithium už není naše!

            Jak se to mohlo stát!?“

            Ti lidé se tak divili, až mně jich přišlo líto náramně líto, ano, jejich nevědomost vzbudila ve mně soucit s nimi. Zdálo se, že je nanejvýš bolestné o všechno přijít a nevědět vlastně ani jak.

            Vystoupil jsem proto ze svého úkrytu a řekl těm lidem: „Není to vaše, protože je to už moje.“

            „Není to naše, protože je to už vaše?“ pohlédli na mě smutně.

            „Ovšem. Je to moje, protože jsem vám to všechno ukradl.

Postel, dům, zemi, uhlí, ropu, plyn, vodu, lithium, jsem vám ukradl, ukradl jsem vám i ta pyžama, co máte na sobě!“ odpověděl jsem s úsměvem, o němž se říkalo, že je velmi sympatický, „nebo mi nevěříte?“

„Věříme vám!

Vždyť sami vidíme, že to, co bylo ještě včera večer naše, naše už není.

Postel, dům, země, uhlí, ropa, plyn, voda, lithium, i ta pyžama, co máme na sobě!,“ řekli ti lidé a pokrčili rameny, „jen nám není stále jasné, jak jste nás o to všechno dokázal připravit, aniž bychom si toho všimli.

Pravda, spali jsme v noci, usnuli jsme snadno a lehce, unaveni po celodenní práci.

Ale přece jen, jak to, že jsme se ani jednou v noci nevzbudili, nezahlédli, jak nás o to připravujete, nevystřelili po vás legálně drženou zbraní, abychom vás, zloděje, zahnali na útěk?“

Bylo vidět, že ta otázka ty lidi velmi trápí.

Bez rozpaků jsem se pustil do vysvětlování, jak se to všechno stalo.

„I kdybyste snad v noci probudili, nebylo by vám to nic platné, nejen proto, že příležitost, tedy tma, dělá zloděje. Mám totiž své metody, ti, které okrádám, nevědí, že jsou okrádáni, i kdyby třeba stokrát bděli,“ spustil jsem jako dobře namazaný stroj, zatímco mi ti lidé viseli na rtech, „ty metody jsou velmi spolehlivé, naprosto osvědčené.

Okrádám lidi o vše buďto mírovou cestou, nebo cestou násilnou.

Vás jsem okradl cestou mírovou, protože jste poslušní jako ovce.

Stačilo mi jen obsadit klíčové pozice v klíčových institucích svými lidmi. Například v centrální bance.

Když jsem měl svoje lidi v centrální bance, stačilo mi už jen znehodnotit měnu, řekněme, že třeba o 86%. Vy jste si toho ovšem vůbec nevšimli. Dál jste si mysleli, že peníze, které máte, mají nějakou hodnotu, žili jste v naivním přesvědčení, že bohatnete, protože vám rostou mzdy.

,Hehehe!? smál jsem se vaší naivitě, vaší autosugesci.

Vy jste věřili, že peníze mají takovou hodnotu, jakou si myslíte, že mají, a já zatím všechno potichu skoupil za babku.

A když jste se ráno probudili, tak už nic nebylo vaše, ale moje!

Kdybyste nebyli jako stádo, musel bych ovšem použít násilí.

Zařadil bych vaši zemi na seznam, toho, co chci ukrást. Ten seznam bych nazval nějak ošklivě, třeba jídelním lístkem v závodní jídelně v týdnu ruské kuchyně v rámci Měsíce československo-sovětského přátelství.

A pak už by to šlo jako po másle.

Vymyslel bych koncept, jak na vás zaútočit, aby mi svět přitom ještě zatleskal, například bych vás označil za Islámský stát, a učinil bych vás zodpovědnými za teroristické útoky v Evropě, které by přitom páchali moji lidé.

No, a pak bych vás v rámci mezinárodní koalice proti terorismu rozbil na cimpr campr, abych vás mohl znovu vybudovat, jenže to, co bych znovu vybudoval, by už nebylo vaše, ale moje.“

Lidé pokývali hlavami a řekli: „Takže to jsme vlastně měli štěstí, že jsme jako ovce.

„Taky si myslím,“ přikývl jsem a dodal, „jestli chcete, tak vám můžu říct, jak se to třeba dělá s plynem. Chcete?“

„Když už jste tady,“ přikývli lidé.

„Ó, není nic jednoduššího! Nejdřív se postarám, aby šla národní měna do hajzlu, například tak, že destabilizuji situaci prostřednictvím hybrydní války, a pak se účastním tendru na privatizaci systému pro přepravu plynu, přičemž je to celé jen divadélko!

Kdybyste snad chtěli taky někde ukrást plyn, udělejte to taky tak!

Vždyť mně už, jářku, patří skoro celý svět!“

„Patří vám už skoro celý svět?“ zeptali se lidé.

„Ovšemže, a do roku 2020 mi bude patřit celý!“ přikývl jsem.

Ti lidé, co už jim nic nepatřilo, se na mě pozorně zahleděli.

Zdálo, že bedlivě studují můj obličej a pak se zeptali: „Poslyšte, a proč to vlastně všechno děláte? K čemu vám vlastně bude naše postel, náš dům, naše zemé, ropa, uhlí, plyn, voda, lithium i naše pyžama?“

„Proč to dělám! Ale to je přece jasné!“ zvolal jsem a ukázal si na hlavu, „za všechno může můj skvrnitý mozek! Bez přestání pracuje, ve dne v noci přemýšlí, kde bych mohl co ukrást, k čemu bych kde mohl levně přijít.

Nedá mi chvilku pokoje, to on ze mne učinil světovládce, který hraje šachovou partii se zeměkoulí až do šachmatu.

Vy, celé lidstvo, té hře přihlížíte jen z pozice šachového laika, jen mé hře poslušně tleskáte.

Najdou se snad sice mezi vámi rebelové, kteří poukazují na nesrovnalosti, kteří upozorňují třeba na to, že jsem tam či onde devalvoval národní měnu.

Ale co je mi po nich?

Svět je jen vůle k moci a pak už nic!

Ano, za všechno může můj mozek!

Nebýt jeho, byl bych jen jedním z vás, poslušně tleskajícím divákem velmistrovské partie, či nanejvýš docela neškodným rebelem.

Po pravdě řečeno, patřilo by mne s tím mým neustále pracujícím mozkem zavřít do blázince, ale cožpak není celý svět jedním velkým blázincem?“

Po těchto mých slovech se těm lidem, kteří již neměli ničeho, rozjasnila tvář.

„Blázen! Vždyť jste blázen! Proč nás to nenapadlo hned!“ uhodili se do čela a zavolali sanitku, ba dokonce byli tak hodní, že věnovali mi jedno ze svých pyžam.

Po příjezdu do blázince jsem okamžitě dosadil na klíčové pozice v ČNB své lidi a okamžitě devalvoval korunu a koupil za hubičku krom jiného i tento blázinec, takže jsem ve svém a nikoho nevyžírám, jako to dělají někteří prohnaní simulanti, kteří se nechávají přes zimu zavřít do klecových lůžek, aby nemuseli doma platit za otop, rozuměj ruský plyn.

Námět a celé pasáže jsou převzaty z článku pana L. Větvičky „Jak se čoruje země“