Jak Varel ochutnal svoji vlastní medicínu...

Někdy neuškodí ochutnat svoji vlastní medicínu, protože vlastní medicína je vždy nejlepší, jako kdyby například Západ začal zničehonic vyhrožovat Rusku, že ho vyhladí jadernými zbraněmi...

Jmenuji se Varel.

Bůhví, proč mi rodiče dali takové jméno. Ptal jsem se jich na to mnohokrát, ale nikdy mi na to nedokázali kloudně odpovědět. To nejrozumnější z vysvětlení, kterých se mi od nich přece jen dostalo, bylo to, že to mohlo být snad Boží vnuknutí, proč mi dali právě takové jméno.

Jistě si dovedete představit, kolik si toho s tímto jménem vytrpím a táhne se to už dětství!

Ti největší hlupáci, naprostí blbci na mě posměšně volají: „Akvarel! Akvarel!“

Ti o něco chytřejší, ale pořád ještě víceméně ještě blbci se mě stále dokola vyptávají: „Je to pravda, že Hitler maloval akvarely?“

Lidi, které už lze považovat za trochu inteligentní, se mi vysmívají o něco rafinovaněji, když si za mými zády pořád dokola opakují: „Kvaš, kvaš, kvaš, kvaš!“

Ale skuteční inteligenti se s tím neserou, ti jdou na to rovnou ke kořenu věci (což si ovšem díky své inteligenci mohou dovolit) a přímo přede mnou s neskrývanou rozkoší, kladouce důraz na každou hlásku, při mém oslovení hláskují: „V...A...R...L...E!“

Sami vidíte, že to se svým jménem nemám vůbec lehké.

Ale to není důvod, proč si okusuji nehty.

Důvod toho, že si okusuji nehty, je ryze praktický. Nehty si okusuji kvůli tomu, že se rád hrabu v hlíně. Jak vidím nějakou pěknou hlínu, zabořím do ní své prsty a přehrabuji se v ní, mnu ji a prosívám mezi prsty. Kdybych neměl okousané nehty, měl bych za nimi špínu, hodně špíny, moře špíny a věru, že to není pěkný pohled, když mají lidé za nehty špínu!

Proto si okousám nehty, abych za nimi neměl špínu. A nejraději ze všeho se přehrabuji v hrobech, protože v nich je hlína jako malvaz!

Schválně si to někdy zkuste, zabořit své ruce do hrobu a přehrabovat se v té nádherné hlíně!

Proto jsem neodolal, když jsem šel teď v létě kolem jednoho hřbitova, abych si tam neodskočil, a nezabořil ruce do nejbližšího hrobu a řeknu vám ta hlína, to byl prvotřídní matroš, v té by rostla rajčata jedna radost, jak jsem to viděl jednou kdesi v Rumunsku na židovském hřbitově!

Ale bylo to v poledne a já jsem brzy dostal žízeň. Vodu z hřbitovní pumpy se mi z pochopitelných důvodů pít nechtělo, protože ta pumpa byla celá rezavá. Zašel jsem proto k domku, který stál kousek od hřbitova, abych požádal lidi, kteří v něm dle všeho žili, protože domek vypadal obydlený, o žejdlík čerstvé pramenité vody.

Bohužel mi právě zůstalo trochu špíny za nehtem na levém prsteníku, což majitele domku, který mi skutečně otevřel, mimořádně rozlítilo.

„Táhni mi z baráku, ty fialový V..A..R..L..E! To, co máš za nehty, to není hlína, to jsou pro mne většinou řídké exkrementy lidské stolice, kterých jsou plné ty tvoje rádobysatirické blogísky, kterými častuješ své názorové oponenty a které čtu od rána do večera, až mám v hlavě taky jen takové řídké exkrementy, protože kdo vás čte, nemůže mít v hlavě nic jiného!“ křičel na mě ten jinak sympatický chlapík.

A tak jsem ochutnal vlastní medicínu.

Ale stejně nepochopím, jak někomu, kdo bydlí tak blízko hřbitova, může vadit trocha hlíny za nehty.

Vy to chápete?