Jak uklidit svinčík po Institutu Václava Klause?

Myslitel Ladislav Jakl, zaměstnanec politické neziskovky s názvem Institut Václava Klause, se ptá jak uklidit po ČRo a ČT. A já se ptám, jak uklidit po Institutu Václava Klause?

Při svých potulkách pražskou Hanspaulkou jsem jednoho, už poněkud pozdního odpoledne narazil na zemljanku, která vypadala poměrně výstavně a vcelku honosně, byla to taková lepší vila mezi zemljankami.

„Hrome, kde se tady vzal takový architektonický skvost?“ pomyslel jsem si překvapeně, něco tak honosného bych na Hanspaulce přece jen nečekal.

A protože tato zemljanka byla obehnána sympaticky vypadajícím ostnatým drátem, neváhal jsem ani trochu a puzen nesmírnou zvědavostí, jsem se protáhl dosti prostornou průrvou v jejím oplocení, abych tuto zemljanku důkladně prozkoumal i zevnitř.

Tam mě ovšem čekalo mnohem větší překvapení. Navzdory honosnému a výstavnému zevnějšku, působily vnitřní prostory zemljanky velmi, ale opravdu velmi uboze. Ovšem není divu, protože všude se válely prázdné lahve od piva, flekaté papírové tácky od kaviáru a dojem této všeobecné ubohosti podtrhovaly potrhané, a především plesnivé knihy, jejichž jediným autorem byl nějaký potrhlý profesor.

A aby toho nebylo málo, válely se mezitím rezavé automobilové výfuky.

Chvíli jsem se touto ubohostí, v níž bylo přece jen něco fascinujícího v tom smyslu, že člověk nečeká, že by něco mohlo vypadat tak uboze, kochal a pak ze zemljanky zase vylezl na čerstvý, byť extrémním vedrem, říznutý vzduch, v němž nebylo, díkybohu, cítit žádnou plíseň, ani typický zápach, jež se dere ven z prázdných pivních lahvích.

„Prosím vás, co je to za tamtu zemljanku? Byl jsem se podívat uvnitř a vypadá to tam velmi uboze,“ zeptal jsem se nějakého místního obyvatele, na kterého jsem narazil po několika krocích.

„Jo, to je slavný Institut Václava Klause,“ odpověděl mi tento dobrý muž.

„Institut Václava Klause?“ podivil jsem se.

„Jo, Institut Václava Klause,“ přikývl ten dobrý muž a dodal, „mnohonásobný vítěz pivní extraligy díky Jaklovi a taky mnohonásobný držitel čestné plakety pro nejlepší rezidenturu GRU roku v postsovětským prostoru východní Evropy.“

„A prosím vás, nevíte, proč je tam uvnitř tolik automobilových výfuků?“ zajímal jsem.

Moje otázka přivedla toho muže evidentně do rozpaků, protože si začal hladit vousy a dlouho mi na moji otázku neodpovídal.

„No, voni do těch vejfuků strkali...,“ zápasil ten muž evidentně s jakýmisi zábranami, když se konečně rozhovořil. „Strkali do nich ty svý…, však víte, co myslim.“

„Prsty? Strkali do těch výfuků své prsty?“ dovtípil jsem se, ale jak se hned ukázalo, mylně.

„Ne, prsty ne. Prsty to nebyly, co strkali do těch vejfuků vod aut. Voni v tom Institutu Václava Klause do těch vejfuků strkali ty svý…“, muž se ke mně naklonil, jako by mě chtěl něco pošeptat do ucha, ale už to nestihl, protože se hanbou na místě do země propadl…