Jak se kšeftuje s dopisy na rozloučenou

Koupím jakýkoliv dopis na rozloučenou. Přijedu kamkoliv. Platím hotově a pohotově. Za jeden dopis na rozloučenou nabízím až dvě stě káčé

            Dlouhou dobu, vlastně už od svého narození, jsem se nijak blíže o dopisy na rozloučenou nezajímal. Po pravdě řečeno, ani nebylo proč. Tušil jsem, že něco takového existuje, že lidé, již si z vlastního (nebo aspoň zdánlivě vlastního rozhodnutí) berou život, zanechávají po sobě, i když ne vždy, cosi jako dopisy na rozloučenou.

            Já sám, přiznám se, kdybych měl něco takového provést, nejspíše bych po sobě žádný dopis na rozloučenou nezanechal. Považuji to za krajně zbytečné, tím však nikomu právo na takovýto dopis ve chvíli, když se loučí se životem (pokud ovšem ztotožníme pouhou biologickou existenci se životem jako takovým), byť se, jak vyplývá z toho, co bylo řečeno v závorce, může jednat jen o pouhé vystoupení z těla.

            Jistá nedávná událost, dosti veřejně probíraná, k níž se vyjádřilo ve všemožných diskuzích nemálo více, či méně moudrých lidí, a kterou, myslím, netřeba blížeji konkretizovat, však doslova přivábila moji pozornost k těmto podivuhodným skvostům, jakým bezesporu dopisy na rozloučenou jsou.

            Pod vlivem toho, co se všechno řeklo, nebo taky neřeklo, v rámci diskuse vyvolané onou událostí, rozhodl jsem se začnu dopisy na rozloučenou sbírat, ano, že si založím jejich regulérní sbírku zrovna tak, jako má někdo třeba sbírku motýlů či motýlků či ženských podvazků.

            Toto mé rozhodnutí bylo zcela svobodné. Nebyl jsem vystaven žádnému vnějšímu nátlaku, ani snad uveden v omyl.

Má sběratelská vášeň, jíž jsem v sobě takto objevil, je čistá a neposkvrněná, a o to více, a ovšem i náruživěji, se jí oddávám, jako se jiní, ctihodní a ženatí, muži oddávají svým milenkám, hledajíce u nich to, co již doma, v manželské posteli nalézti nemohou, totiž čistou a neposkvrněnou lásku.

            Má sbírka ovšem není zatím ještě vůbec bohatá, jsemť nyní teprve na samotném počátku jejího budování. Čeká na mě ještě mnoho tvrdé práce, snad ještě víc než na čtvrtém jeruzalémském chrámu či sedmé republice, pokud je ovšem s to někdo tyto narážky pochopit (a následně i ocenit).

            Ale zanechme narážek, jež jsou dost možná jen pouhým samoúčelem, a ukažme si moji sbírku dopisů na rozloučenou.

            Jak jsem řekl, není zatím příliš bohatá. Čítá všeho všudy dva kusy posledních dopisů na rozloučenou. Někomu se to může zdát málo, či až směšně málo.

 Je ovšem třeba si v této souvislosti uvědomit jistou skutečnost. Je-li hodnota, ač abstraktní, lidského života nevyčíslitelná, a je-li sebevražda pro většinu lidi čímsi děsivě nepochopitelným, pak mají tyto dopisy na rozloučenou nesmírnou cenu, protože jsou součástí, či rovnou vyvrcholením, dvou lidských životů, o které se jejich vlastníci, dá-li se to tak říct, připravili vlastní rukou.

            Jeden jsem koupil za stovku, druhý za dvě stovky. Budou-li součástí pečlivě budované a rozsáhlé systematické sbírky, jejich cena nepochybně vzroste, ale o to samozřejmě v první řadě nejde.

            Bera vždy na večer tyto první dva exempláře své do ruky a čta je stylově při světle petrolejky, nemohu než pociťovat jisté vzrušení, při němž mne musí mrazit v zádech.

            Lidé, již tyto dopisy psali, záhy skoncovali se svým životem, o který se my, dosud živí tak zvířecky strachujeme. Ano naše lpění na životě je čistě zvířecké, dokazuje, že ve většině případů nejsme tak inteligentní bytosti, jak si nalháváme, a ono silácké a pyšné prohlášení, že jsme obrazem boží, to už je vyložený a směšný sebeklam.

            Chceme-li důkazy, že existuje jen přece „něco nad námi“, že se k tomu přese všechno může člověk, ač jen zvíře, či maximálně jen provaz napnutý mezi zvířetem a nadčlověkem, ve své největší, dá se říct svaté sekundě, přiblížit, jsou to právě dopisy na rozloučenou.

            Čtu si v těchto dopisech každý večer.

            Jeden z nich je jen kusem papíru, na němž je v evidentním chvatu načrtnuto několik málo, o to však emotivnějších slov. Druhý z dopisů je psán na ručním papíru, plnícím perem, psacím písmem ještě klasickým, žádným svinstvem a la „Comenia script“.

            Právě z tohoto dopisu si dovolím přinést vám malou ukázku.

            Jeho autor napsal v posledních hodinách svého života následující řádky: „Celý tento poslední den svého života strávil jsem ve společnosti veselých, krajně optimistických lidí, kteří nedokázali hledět do budoucnosti jinak než s nakažlivou nadějí. Z jejich hrdel jim bez přestání tryskal smích tak opojně radostný, že každý, kdo jej slyšel, musel se taky radostně rozesmát, musel přijmout zcela za svůj tento radostný optimismus.

            Smál jsem se taky, ačkoliv jsem už byl rozhodnut, že tento den stane se posledním dnem mého života. Smál jsem se upřímně a radostně, i když jsem se smál naposled. Smál jsem se upřímně a radostně stejně tak, jako ti, kteří v tu chvíli věřili, byli přesvědčeni, že mají před sebou ne už jen pár hodin, jako já, ale dlouhá léta života, jenž ukáže se být šťastným a plnohodnotně prožitým, života, který nepostrádá žádný smysl, ba naopak je smyslem naplněn měrou vrchovatou.

            Ačkoliv jsem se takto radostně a upřímně smál, neprotiřečil jsem si nijak, nedostával se, třeba i násilím, do rozporu s tím, co chystám se již brzy udělat.

            Smál jsem se upřímně a vesele proto, že jsem najednou jasně a zřetelně viděl, že to, co chci udělat, se vším skoncovat, je vlastně taky radostné, že sebevražda je kvintesencí optimismu, že skutečný optimista musí být zároveň sebevrah, protože právě v popření života spočívá skutečný optimismus.

            Nechtěl jsem však těm lidem, co se tak upřímně smáli, kazit jejich radost tím, že bych jim vysvětloval, proč se tak radostně, stejně jako oni, směji. Ostatně bych to ani nedokázali, protože to, co jsem v tu chvíli cítil, a co cítím i teď, nejde ta jako tak slovy vyjádřit. Při svém vysvětlování bych se jen zaplétal, a nakonec vypadal jen jako pomatený nešťastník, kterého je třeba zachránit tak, že se co nejrychleji dopraví do blázince.

            Nikdy se nesnažte nikomu vysvětlovat své pocity, to, co jasně a zřetelně cítíte, co vás činí jasnozřivými, nechcete-li být za blázny.

            Jasnozřivost je dar, svým způsobem i prokletí, ale dar čistě individuální, dělit se s někým dalším o tento dar je zcela zbytečné. A já vidím, že to nejlepší, co mohu udělat, je to, co udělat chci a taky musím. Nepíšu tyto řádky, proto, abych někomu něco vysvětloval, nebo abych se za to ospravedlňoval.

            Píši je proto, abych zabil čas, než přijde ona chvíle, i když je v tom možná i trochu ješitnosti, přiznávám, proč ne? Správně bych to měl všechno hodit do ohně nebo roztrhat, ale kdoví, až se přiblíží ta chvíle na dosah, a bude to už brzy, i to mi přijde směšné a nepodstatné.

            ,He, he, jen si počtěte!‘ zasměji se, nic nehodím do ohně nebo neroztrhám, a pár sekund na to už....

            Sebevražda není hřích, ba právě naopak.

            Kdyby bůh skutečně existoval, byl by už dávno mrtvý, spáchav hned v prvním okamžiku svého bytí sebevraždu na důkaz své všemohoucnosti a absolutní svobody, byv všemohoucí a absolutně svobodný, uvědomiv si svoji božskou přirozenost, nemohl by jednat jinak.

            Všemohoucnost nemůže být predikována než sebezničením...“

            Dopis ještě pokračuje dál. Ale dál jej citovat nemělo by smysl, protože tento článek stal by se tím neúměrně dlouhým, a proto i docela možná nanejvýš otravným, málokdo by jej dočetl až do konce, ovšem já potřebuji, aby jej dokonce dočetlo co nejvíc zoufalců.

            Je velmi pravděpodobné, že takových nějakých dobrých sto přečtení mít bude. Sto přečtení, to už není zanedbatelné množství. Chci vás totiž požádat o malou laskavost. Pokud byste věděli o nějakém dopisu na rozloučenou, nebo se jej sami dokonce chystali napsat (třeba paní Vlková), rád takový dopis od vás odkoupím.

            Platím hotově, a budete-li si ho přát zveřejnit, není to pro mne žádný etický problém, zveřejním jej ochotně a rád na tomto svém VIP blogu.

            Předem děkuji za každou nabídku na odkup dopisu na rozloučenou, či jen upozornění na to, že je něco takové někde k mání.

            Mám vás všechny rád.

            Moc rád.

            Moc a moc.