Jak nás v Institutu Václava Klause ovlivnila válka na Ukrajině

Válečná tragédie doprovázející rozpad Jugoslávie sice přinesla mnohonásobně větší počet obětí a odehrávala se daleko blíže našim domovům, do našich životů v Institutu Václava Klause se ale přímo nepromítla

Válka na Ukrajině nás, v Institutu Václava Klause zastihla v plné práci. Klaus začal smolit svoje knihy ještě rychleji a na protest proti tomu, že Ukrajina zabránila Rusku uskutečnit geniální blitzkrieg, odmítl vrátit Puškinovu cenu, kterou získal za svoje velmi vřelé přátelství s Čajkovským. 

Ani Vajgl nezahálel. Jeho už tak dost záhadná činnost a práce, kterou v IVK konal, se stala ještě záhadnější, i pro něho samotného. 

“Co děláš?” ptal jsem se ho kolikrát, zatímco ruští vojáci obětovali své životy při denacifikaci Ukrajiny. 

“Vím já? Co je ta válka, jsemcelej tumpachovej!” krčil Vajgl rameny. 

No a já jsem chlemtal pivo ještě víc než před invazí, dokonce jsem si nosil práci domů, ale po pravdě řečeno, většinu piva jsem z kelímku s podobiznou Klause po cestě domů vybryndal. 

Ovšem podařilo se mi při tom vyslovit teorém, který tentokrát, na rozdíl od jiných mých teorémů, platil beze zbytku: “Moc, které chybí podstatný korektiv ústavní, politický či korektiv v podobě veřejného mínění, vždy využije jakékoli krize k dalšímu utažení šroubů. 

To jsme viděli i za krize koronavirové (do značné míry umělé), nyní to ještě ostřeji vidíme u krize způsobené vpádem ruských vojsk na Ukrajinu (umělé už docela, jak já pořád říkám)” 

Když jsem se s tímto výplodem svého mozku svěřil Klausovi, ten jen pokýval hlavou: “Taky mě to napadlo, Láďo. Ale později než tebe. Už to začalo, ale neblahý vývoj bude pokračovat dál a bude se nadále urychlovat. 

Bude pokračovat hospodářská politika vedoucí ke skokovému navýšení inflace, což způsobí decimaci střední třídy, spoléhající se na své úspory. 

Bude pokračovat raketový růst cen energií, který se promítne nejen do inflace, ale i do skokového nárůstu cen vybraných komodit zcela nad rámec už tak vysoké inflace. 

Budou pokračovat dramatické turbulence na trhu s bydlením a s potravinami. 

To by se za mě prostě nestalo. 

Já bych vám,kucí, prostě nikdy neřekl:”Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot. 

Máme před sebou těžkou zkoušku, nejbolestnější ze všech. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců boje a utrpení. 

Ptáte se, co je naší politikou? 

Odpovím: vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu s veškerou naší mocí a veškerou silou, kterou nám Bůh může dát; vést válku proti obludné tyranii, nejtemnějšímu a nejžalostnějšímu seznamu lidských zločinů v dějinách. 

To je naše politika! Ptáte se, co je náš cíl? 

Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory veškeré hrůze, vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést; protože bez vítězství nepřežijeme. To si musíme uvědomit; nepřežije Česká republika; nepřežije to vše, co naše vlast symbolizovala, nepřežijí potřeby a podněty naší doby, která nutí lidstvo, aby se hnulo kupředu, k svému cíli. Ale já se ujmu svého úkolu s optimismem a nadějí. 

Jsem si jist, že lidstvo nestrpí, aby naše věc neuspěla. 

V tento čas se cítím oprávněn požadovat pomoc všech, a říkám: -Pak tedy přijďte, a postupujme společnýmisilami!- 

Ne, to bych nikdy, jako že jsem Klaus starší, neřekl. 

Já bych řekl: ,Přináším vám mír, levný plyn a levný benzín, a hlavně svoji Puškinovu cenu, kterou jsem nedostal za vraždění!-” 

To Klaus řekl a já zahýkal jako správný osel: “Ne, padre, to byste nikdy neřekl!” 

Samozřejmě, že měl padre ještě dodat, že senad tím vším se bude vznášet atmosféra vybičované militaristické propagandy, jejímž důsledkem bude strach, autocenzura a faktická nemožnost kritiky postupu vlády, protože každá kritika přece nahrává nepříteli, že nástroje jako „nouzový stav“ zbaví exekutivu nutnosti hájit své kroky ústavním a politickým způsobem, ochromená veřejná debata zase umožní neohlížet se na udušené veřejné mínění. 

Ale to si snad každý domyslí, že by to padre jistě řekl, kdyby neměl kvůli válce rozepsáno hnedle pět svých knih najednou. 

Ale vláda bohužel svými slovy o tom, že žijeme ve válce. Je to ale válka našeho státu proti svýmobčanům a hlavně pak proti našemu institutu. Aby ochromila jeho činnost, dostali jsme všichni povolávací rozkaz do Volksturmu, který jsme samozřejmě uposlechli proti své vůli. 

Vyfasovali jsme pancéřovky a teď čekáme v zákopech, až se objeví účastníci speciální vojenské operace na denacifikaci Česka. 

Ale vláda se přepočítala, nejsme zbabělci, i když Klaus umí s pancéřovkou zacházet výtečně. 

Až se objeví první tank se spásným Z, projevíme své hrdinství. Odhodíme pancéřovku a vyběhneme tanku vstříc s rukama nad hlavou. 

“Nestrelajtě, ruSSskije braťja, my ně nacisti, my vaši, my českije vlastenci,” budeme křičet a když doběhneme k tankům, budeme se líbat s našimi asiatskými osvoboditeli, budeme do sebe lačně vtahovat vůni machorky a vodky, která z nich bude cítit tak, jako ze mě pivo. 

A už jedou, už jedou tanky, už jim běžíme vstříc, brzy už sevřeme ruské bratry ve své náruči, za svobodu, za Klause! 

(Psáno pro NL IVK)