Jak nám Ladik málem emigroval

Všechno zlé, je pro něco dobré! Teď, když jde u nás všechno od desíti k pěti, se můžeme snadněji vžít do pocitů uprchlíků, kteří opouštějí své domovy, aby v dalekém světě našli ztracenou svobodu....  

            Výlet do Karibiku se vydařil, Karibik je ještě větší jistota než Máchovo jezero. Měsíc a půl u moře. V teple. Zase jsem se jednou přežral, jak zákon káže a taky se utvrdil v tom, co už dávno říkám, že nejsou všechny vlády tak pitomé, jako ta naše, která je vždy, řízením jakéhosi osudu, nejpitomější ze všech vlád na celém světě. Nikoho nezajímá, co tady děláte, jestli jste muslim, nebo ne.

            Když se zeptáte na proticovidová opatření, řeknou vám jen: „Maňana!“

            A když se zeptáte na penzijní reformu, řeknou vám to samé: „Maňana!“

            A HDP?

            Zadlužení státního rozpočtu?

            To tady nikoho nezajímá, nemluvě o DPH!

            Ráj!

            Jenže zpráva, které nám přicházely z domova, se neustále zhoršovaly.

            „Nevracejte se! Celá republika je zadrátovaná! Nemůžeme už ani Lysou horu!“ ukazovalo se, že je to doma horší a horší.

            Začal jsem vážně uvažovat o tom, že se už nikdy nevrátím zpátky, že se stejně jako Komenský, nebo Soros, stanu kosmopolitou, světoobčanem. Dlouho jsem přemýšlel, jestli zůstat, nebo se vrátit, věřte mi!

            Poslední den jsem seděl v haitské čtvrti, chlastal rum do zásoby a smál se kurvám, které náhaněly v době covidové zákazníky, čuměl na západ Slunce. Někdo mne plácl po rameni.

            Byl to Jacek, polský kamarád, deset let jsme se neviděli, naposledy na Mazurech, měl jsem tam pronajatou chatku a díval se každý, stejně jako teď, na západ Slunce.

            Náhoda?

            Snad.

            „Letím do Bogoty. Zítra. Nechceš letět se mnou? Polsky umíš, můžeš se tam živit prostitucí,“ navrhoval mi Jacek.

            „Zítra se vracím domů,“ řekl jsem smutně, protože letenka do Bogoty stojí jenom čtyři tisíce.

            „Kdyby sis to rozmyslel, najdeš mě v Bogotě,“ řekl Jacek, koupil kurvám piňu a zazpíval si nima Venceremos.

            Přiznám se, že jsem mu záviděl.

            „On už bude zítra v Bogotě, a já doma! Doma?“ hučelo mi celou dobu v hlavě, když jsem vracel z haitské čtvrti, ještě jednou, tentokrát už naposled do našeho apartmánu.

            Svalil jsem se do postele a začal se v ní převalovat.

            „Bogota! Jen si ji představ v pravé poledne! Ostře řezané tváře faraónů, vystouplé lícní kosti mimozemšťanů, všechno all inkluzive a hlavně žádné hadry na pysku, sen každého Čecha, Slunce v nadhlavníku!

            A doma!

            Mrtvé letiště mrtvého prezidenta!

            Podsvětní stíny místo lidí, zlodějští taxikáři, udavači!

            Ne, to není domov, to je peklo!“ střídaly se v mé hlavě představy Bogoty a zadrátovaného Česka.

            Hodně jsem tu noc přemýšlel.

Hodně.

Ale pak, jak už to bývá, zvítězila v mém případě odpovědnost. Musel jsem dostat naší mikrovýpravu zpátky domů. Prostě musel. Nemohl jsem ty, kteří mi věřili, že je dostanu zpátky domů, posadit jen tak do letadla a říct jim: „Nic na tom, není, až letadlo přistane, tak vystupte a budete doma.“

Kdyby to bylo tak lehké, tak bych to vůbec neřešil.

Ale bylo je třeba ještě bezpečně provést mrtvým letištěm mrtvého prezidenta. To byla ta nejtěžší část zpáteční cesty domů. Vím, že by to beze mne nemuseli zvládnout, přece jsem už jen procestoval kus světa a vím, že ze všeho nejhorší a nejtěžší na cestování je dostat se ven z mrtvého letiště mrtvého prezidenta.

            A tak jsem sedl do letadla a letěl zpátky. Ale vůbec jsem si to neužíval. Ani jsem nevěděl, v jaké výšce letíme a jestli vůbec letíme, ale kdybychom stáli na místě, tak by mně to vůbec nevadilo. Moje tvář byla stále zachmuřenější a zachmuřenější, temné myšlenky mi vířily hlavou, zatímco motory spalovaly tuny kerosinu, aby mých devadesát kilogramů živé váhy dopravily na mrtvé letiště mrtvého prezidenta.

            „Ladiku, vstávej, už jsme doma,“ zatřásl mnou kdosi, když jsme přistáli.

            Otevřel jsem oči. Letadlo už opravdu stálo na přistávací ploše, která byla, jak se mi zdálo, z betonu.

Nezbývalo mi, než z něho vystoupit.

            Byl jsem doma, po kurvách z baru don Pepe ani památky, jen kurvy ze Strakovky řádily jak utržené z řetězu.

            Doma?

            Hned bych letěl zpátky, běžel do haitské čtvrti chlastat rum, neřešit Brusel, ani uprchlíky, ani nový světový řád, neřešit vůbec nic, maňana!

            Ale už to nejde, udělalo se mi, v taxíku z letiště, kuří oko...