Jak může bloger p. Ziegler vědět skutečnou pravdu o Lavrentiji Berijovi?

Takto přímo se ptá jeden, z cenzurních důvodů nejmenovaný, bloger ve svém článku. Já proto naléhavě vyzývám veřejnost, aby o tom neprodleně podala všechny informace na telefonní číslo 158, nebo na nejbližší služebně KGB  

            Nemůžeme si pomoct, ale tenhle ten nás soused, vážený pan Lavrentij Pavlovič Berija je náramně sympatický a roztomilý člověk, třebaže nosí obleky z kvalitní látky, která musí být evidentně z ciziny.

            „Všimla sis, jak nám na náš pozdrav dobrého dne zase odpověděl smeknutím klobouku a hlubokou úklonou?

            To se hned pozná slušný člověk!

            Copak si myslíš, že by se nějaký inteligent s námi sral, kdybychom mu popřáli dobrý den?

            Ten by se otočil a dělal by, že nás nevidí, svoloč jedna, humanisticky vzdělaná!

            Ale kdepak Lavrentij Pavlovič!

            Pokaždé smekne a hluboce se ukloní, jako by říkal: ,Nejponíženější služebník!

            Co jsem já?

            Já jsem nic!

            Já jsem pouhý aparátčík!

            Ale vy jste pracující lid!‘“, říkám vždy manželce, když potkáme Lavrentije Pavloviče.

            „Jak pak bych si toho nevšimla. Pokaždé se ukloní a hluboce smekne, když ho pozdravíme.

            Bože, připadám si přitom jako nějaká milostpanička, jako manželka nějakého okresního tajemníka!

            Ještě aby mi políbil moji mozolnatou ruku!

            To bych ho pak musela udat pro buržoazní způsoby!“ odpoví manželka.

            „No jo, zahrává si, zahrává si.

            Zdraví nás, jako bychom byli nějací buržousti, jako bychom měli auto s řidičem hehe!“ zasměji se tomu.

            Nu a dnes Lavrentij Pavlovič opravdu zmizel.

            Včera večer nás ještě zdravil jako vždy a ráno, ráno už byly dveře jeho bytu hezky zapečetěné.

            „Museli si pro něho přijít v noci. Počkali si, až bude celý barák spát a pak si pro něho přišli. Báli se určitě skandálu, protože sebrat takového milého a roztomilého člověka jen tak za bílého dne, to by se určitě neobešlo bez ruchu.

            Určitě by se našlo dost lidí, kteří by se jich ptali, proč Lavrentije Pavloviče berou, kteří by se sami nabízeli, že dosvědčí, že je Lavrentij Pavlovič náramně sympatický a slušný člověk. A ani bych se nedivil, že kdyby se rozkřiklo, že chtějí Lavrentije Lavrentijiče sebrat, že by se na ulici hned srotili lidé a bránili by našeho Lavrentije Pavloviče.

Ano, jako bych slyšel ten zlobný křik rozhořčených lidí, že sebrali Lavrentije Pavloviče: ,Kam ho chcete odvézt, pakáži jedna bolševická!?‘

            Určitě by se někdo neudržel a dal jednu pěstí těm chlápkům v kožených kabátech!

            Proto počkali, až bude celý dům spát a přišli si pro Lavrentije PAvloviče, tchoři to tak taky dělají,“ šeptal jsem potichu v kuchyni.

            „Co s ním teď bude?

            Kdo nás teď bude tak zdravit!

            A co bude s naším jaderným a kosmickým programem?

            Říkalo se přece, že má Lavrentij Lavrentijovič něco společného s naším jaderným a kosmickým programem!“ štká, ovšemže taky šeptem, žena.

            „Nu, říkalo se to, že má něco společného s naším jaderným a kosmickým programem,“ zašeptám a dodám, „buď ho rovnou zastřelí, možná i bez soudu, hezky zezadu do týla. Takové lidi, co nosí obleky z kvalitní látky, střílí hezky zezadu do týla.

            A když ho nezastřelí, tak ho pošlou do lágru. Ale já věřím, že Lavrentije Pavloviče by nezlomilo ani dvacet let v lágru, že by i pak zůstal tak sympatickým a roztomilým člověkem.“

            Víc už pro jistotu toho víc neříkám, pro jistotu mlčí i manželka.

            Tak mlčíme asi hodinu, když kdosi rázně zabuší na dveře.

            „Už jsou tady! Přišli si pro nás!“ vyskočím, jako když do mne píchne.

            „To nás ta svině Lavrentij Pavlovič určitě napráskala, že jsme se od ní nechali zdravit jako buržousti!“ vyjekne manželka.

            Zabušení se ozve zas.

            Jdu otevřít dveře a je to, jako bych šel na popravu.

            Ale za dveřmi je truhlář Kušakov. Táhne se z něj vodka a bez vyzvání se hrne dovnitř, ani si nevyzuje válenky.

            „Vím, proč sebrali Lavrentije Pavloviče!“ huláká opile na celé kole a, sednuv ke stolu, neutichne, ale naopak, „psali to na Aeronetu!“

            „Na Aeronetu, panebože, tak to bude pravda!“ sprásknu ruce, zapomínaje na to, že bych měl šeptat.

            „To se ví, že pravda,“ přikývne Kušakov a přiopile pokračuje, „tak si představte, že ten náš Lavrentij Pavlovič byl ale pěkné kvítko!

            Nu, ale teď o něm konečně vyšla skutečná pravda najevo!

            Tak si představte, že se náš milý Lavrentij Pavlovič podílel na represích. Ale co podílel, on je přímo řídil a organizoval, on tomu přímo šéfoval.

            Nu, teď se bude z toho všeho zpovídat před mimořádným lidovým soudem, který sice nikdo nikdy neviděl, ale o kterém se ví, že existuje, protože kdo jiný by vynášel všechny ty rozsudky smrti!“

            „Cože, Lavrentij Pavlovič, že se podílel na represích!?

            Ježíšmarjá, a já si od něj nechala skoro líbat ruku. Bohorodičko smolenská, ochraňuj nás!“ zajektá manželka.

            „Jak jsem koupil na Aeronetu, tak prodávám,“ zamlulá Kušakov a filosoficky dodá, „kdo zná skutečnou pravdu o člověku?

            Ptám se, kdo zná skutečnou pravdu?

            Ptám se, jak může Jan Ziegler vědět, jaká je skutečná pravda v případě Lavrentije Pavloviče!“

            Po těch slovech se truhlář Kušakov zvedne a vypotácí se z našeho bytu.

            „Musíme ho udat dřív, než udá nás on! Určitě jde teď rovnou na milici, že to má všechno od nás,“ řeknu na adresu Kušakova a dodám, „to by tak hrálo! On si čte Aeronet, jako by se nechumelilo, ale odskáčeme to my!

            Vykládá nám tady všelijaké pravdivé informace, jako bychom o ně stáli.

            Čím méně toho člověk ví, tím lépe spí!“

            Popadnu čepici a běžím jako o život na milici, abych udal truhláře Kušakova.

            Běžím a běžím, běžím jak o život, snad tam doběhnu včas, dřív než Kušakov, snad si mě tam rovnou nenechají, snad mi už nejdou naproti, toho Lavrentije Pavloviče nám byl čert dlužen!